Re: Train station ruines

pro **Naomi Chisaka** Sun Dec 30, 2018 10:31 pm

Její zvědavost ji značně užírala. Už dříve ji na něm přišlo něco zvláštního, natož teď. Choval se prapodivně, alespoň pro ni. Nejspíš pochytila něco od Richarda a jeho paranoie. Nikdy nebyla tolik paranoická, tak jako teď ohledně něho. Nadzvedla obočí nad jeho slovy o tom, kolik na světě pobíhá neusvědčených vrahů. Bylo ji to jasně, však i ona se mezi ně řadila. Jeho další slova ji však donutili zbystřit. Jak by něco takového mohla vědět? //Co o mně víš a nechceš mi to prozradit?// rozum ji to nebralo. Zhluboka se nadechla a vydechla, tohle byla nejspíš jen a pouze paranoia. Raději i na to téma mlčela. Už se naučila nepouštět si hubu na špacír. Či spíše, co na srdci, to na jazyku.
"Avšak?" zopakovala jeho slova zvědavě. Nadzvedla nad tím tvrzením obočí. Ona, že ho bude potřebovat? Vždy si vystačila sama, proč by měla zrovna teď někoho potřebovat? A navíc právě jeho? Poslouchala jeho slova a musela se ušklíbnout. "Právě jsem si protiřečil," upozorní ho pobaveně. Zaujala ho ona, a přesto se nezajímá o oběť? To ona tu byla ta oběť, ta která přežila masakr své rodiny. I tak ji to ale zajímalo. Kvůli čemu se zajímal? Jak zjistila, nebyl to on, kdo smetl její případ ze stolu. Pokud neslouží, ale společnosti... Dělal to z nudy? Dost ji mátl, a to se ji nelíbilo. Cítila se mírně nesvá.
Pobaveně, ačkoliv s ironickým podtónem se na něj zadívala, když komentoval její držení cigarety. "Myslím, že do dámy mám zatraceně daleko," Ušklíbla se a mírně i vyplázla jazyk. Často se chovala elegantně, že by si ji i někdo spletl se skutečnou dámou. Ve většině případů to však byla střelená dívka, která si ze svého okolí moc nedělala. Přikývla na jeho slova ohledně úniku. Unikla, ale za jakou cenu? Za to, že opět zabila někoho, a přesto se nic nedozvěděla? To nebyl moc povedený únik.Jen si prostě ubránila svůj život. "Vím, že to chtějí dokonat. S tímto městem to má společného jen to, že tu jsem. Ale jak jste slyšel, což věřím, že jste slyšel, i tak se sem dostali informace o tom, jak byla zavražděna má matka," její hlas byl najednou o dost chladnější. Ne, že by měla s matkou špatný vztahy, to naopak. Ale ten způsob její smrti a především toho, jak ji našla. Tolik škrábanců, řezných ran, či jak to kdokoliv nazval, bylo až k neuvěření. Celé její tělo bylo od krve a zděšený výraz přetrvával i po její smrti. Nechápala, proč se někdo snažil vyvraždit její rodinu. Nikomu neubližovali, pomáhali a léčili. Často u sebe měli i bytosti, kteří potřebovali azyl na přechodnou dobu. Někomu však očividně leželi v žaludku. Byla si víc, než jistá, že to nebyla náhoda, ale organizované. A že dokud ona bude živá, tak jejich práce neskončila.

pro **Julian Mac Alastair** Mon Dec 31, 2018 11:41 am

To je celý on. Tajemný podivín, z něhož nemůžete spustit oči. Bude vás fascinovat a zároveň snad i trochu znechucovat. A nebudete si moct být jisti vůbec ničím, ne v jeho přítomnosti. A on bude mít výhodu, poněvadž bude naprosto jistě vědět, co jste zač. Další záblesk jejích myšlenek mu na chvilku zaměstnal mysl pobavením. Zase tolik toho o ní neví, to ne, jen právě to, co je zač. A třeba tahle kitsune moc dobře ví, čím on je, jen prohnaně myslí a zaměřuje se na myšlenku, že o tom neví. Ačkoliv jemu Naomi nikdy nepřipadala jako jedna z těch typických kitsune. Hmm, snad je ještě stále příliš mladá.

„Avšak to neznamená, že nechci zjistit, co se tam tehdy stalo,“ opáčil a nijak se nezdráhal mluvit na rovinu. Tohle mu nijak ublížit nemohlo a jestliže mu to dopomůže k vyšetřování dalšího zajímavého činu, pak se mu to i vyplatí. Poněvadž přesně tak, jak řekl následně – nudí se. Chce nějakou zábavu a to mu tento případ sliboval mnohonásobně. „Tak vám to možná připadá,“ pousmál se lišácky. Ó ano, matoucí řečičky, na ty on je odborník. „Zatím ještě oběť nejste. To, že mne nezajímají oběti, ještě neznamená, že mě nemůže zaujmout případ jako celek. Jen jste to špatně pochopila – nemám zájem na vaší ochraně, o to se dovedně staráte sama. Pouze se jednalo o vskutku zapeklitý případ a jistě si dovedete představit, jak někdo jako já, kdo je tolik zapálený do vyšetřování, touží po odkrytí roušky tajemství.“ Pobaveně mu cukl koutek do úšklebku. Netušil, proč ztrácí čas vysvětlováním svých matoucích slov ještě více matoucím vysvětlením.

Nemohl si pomoct a utrousil narážku na to, jak kouřila. Nemyslel to vyloženě zle, nepotřeboval ji ponižovat a dělat si z ní reakci. Jen se mu chtělo provokovat. Pokrčil rameny nad tím, že do dámy má zatraceně daleko. O tom zrovna on neměl co rozhodovat a soudit. Sám se chová jako gentleman – nebo alespoň většinou. Avšak klidně by se vsadil, že ke konání gentlemana nepatří konstantní překračování zákona tím či oním způsobem, zvlášť když ho má chránit. Nu což. „V tom případě by se mohli vrátit. Předpokládám, že se vám nepovedlo získat žádná vodítka, díky nimž byste se jim dostala stopu,“ nepronesl to jako otázku, pouze jako fakt. „A ano, samozřejmě, že vím, jak byla zavražděna. Byl to opravdu nelidský způsob vraždy,“ jeho tvář se lehce stáhla a ještě více tak vynikla její výrazná struktura kostí. Už se neusmíval, docházela mu trpělivost. A to by si jeden pomyslel, že právě trpělivosti bude mít spoustu. Na to jedno slovíčko dal zvláštní důraz, ale proč? Aby ji ještě více zmátl? Nebo aby naznačil, že ví, že za tím nestojí lidé?

pro **Naomi Chisaka** Mon Dec 31, 2018 12:46 pm

Neřadila se mezi typické kitsune. Ano, dokázala být mazaná a lstivá jako liška, ale není taková. Zakládala si na své dobré povaze, která má pár špatných vlastností, ale rozhodně nebyla proradná. Byla sama sebou, stejně jako její rodina. Ostatní kitsune je též moc nemuseli, její rodina byla až moc hodná. Jasně, sem tam nějaké zabití, ale v sebeobraně. Jenom ona... I ona vlastně zabíjela do teď v sebeobraně. Chránila svůj život, který pro ni byl rozhodně důležitější.
Znovu nadzvedla obočí. Takže opravdu byl jenom zvědavý? Přesto ji to přišlo zvláštní a stále bude. Měla za to, že ji jenom blbne, a proto si dávala značný pozor. //Nevěřím mu. A pak, že kitsune jsou prohnané. On působí podobně.// Překvapilo ji, že se jí to snaží vysvětlit. Měl pravdu, že to byl vskutku zapeklitý případ. Ani ona sama na něj nemohla přijít, ale to se nebylo čemu divit. Neměla moc možností, kde brát informace. Jen tady dole a že by z toho někdy něco káplo, to se říct nedá. Neměla žádné přátele, kteří by ji s tím pomohli. Což o to... možná by měla, kdyby někomu řekla, co se s její rodinou stalo. Derek věděl, že její rodina byla vyvražděna, ale nikdy se o tom více nezmínil. A Richard věděl jen to, že svou rodinu už neměla. "Oběť je i ten kdo zbude. Jsem poslední ze své rodiny. nevím o tom, že by vůbec někdo přežil. Všechny, které jsem z rodiny znala jsou mrtvý. A ano, musím se o to starat sama. Nezbyl nikdo kdo by mě ochraňoval," pokrčí nad tím rameny a ušklíbne se. Musela se naučit o sebe postarat už velmi brzy. Život ji uštědřil velkou ránu, zkoušku, kterou buď musela zvládnout, či zemřít. Přežila. Nakonec přežila, ačkoliv se její život nikdy nevrátil do původních kolejí. Bolest a smutek stále měli trvalé místo v jejím srdci a nemínily ho opustit.
//Jen pokrčení ramen? Ale no tak, už to začínalo vypadat zajímavě. Mám ráda provokující lidi a moc jich není.// V duchu si nad tím povzdechne. Chyběli ji lidé, kteří dokázali provokovat a neřešili případné následky. Ona bývala taková, která častokrát nejdřív konala a pak až myslela. Naučila se to z velké části potlačit, protože tady na to lidi nebyli zrovna připravení, na její zbrklost. Na jeho slova přikývla. Skutečně žádná vodítka nezískala a očekávala, kdy se někdo vrátí a zas ji půjde po krku. Nebylo jí to příjemné, žít stále ve strachu. Navíc, jestli Richard byl jen obyčejný člověk, co by mu mohli udělat? ne, na to nechtěla myslet. Možná měla odejít, když ji ten dotyčný napadl. Odejít pryč a být v ústraní. Najednou však zbystřila. To, jak řekl slovo nelidský, bylo zvláštní. Pozorně se mu zadívala do očí a po chvilce se ušklíbla. Udělala krok k němu, až byla velmi blízko. "Pokud chcete znát tu informaci, kterou jsem neřekla, a já vím, že chcete. Budete mi muset taky něco prozradit. Co jste zač?" vydechne možná až příliš blízko jeho tváři. Očekává, že ji odstrčí, či ustoupí dál. Ne moc lidí zvládalo takovouhle provokaci, ale měla dojem, že u něj si to může zkusit risknout. Přeci jen... Život by byl příliš nudný, kdyby trochu neriskovala, no ne?

pro **Julian Mac Alastair** Tue Jan 01, 2019 5:50 pm

Ona se neřadila mezi typické kitsune, on zase mezi typické anděly. To už bylo víceméně poselstvím Padlého. Je vyvrhelem, mají na něj spadeno nejen démoni, ale i jiní andělé a je nucen svůj život vést téměř stejně jako lidé. Avšak tu byla ta volnost a nevázanost. Nezodpovídal se vůbec nikomu a mohl si dělat vše, co jenom chtěl. Nebo alespoň téměř. Jen na sebe u toho nesmí přitahovat až příliš pozornosti. Málem se nahlas rozesmál. Prý že on působí prohnaně. A to se o to ani nijak zvlášť nesnažil. Asi už to do něj holt vrostlo a nezbaví se toho dojmu. Nicméně nemohl jí mít za zlé, že byla obezřetná. Zvlášť v tomhle městě jeden nemohl být dostatečně opatrný a především pak, když jste neměli žádný způsob, jak zjistit, zda ten, kdo se za člověka vydává, je skutečně jen člověkem.

„V mých očích ne,“ odpověděl prostě a zadíval se na ni kapku znuděně. No ano, přišla o celou svoji rodinu jako mladičká lištička, musela se protloukat sama a musí se bránit těm, kdo ty vraždy mají na svědomí. Alespoň už z ní nebyla ta naivní holčička. S někým takovým by pracovat nedokázal, jeho nervy by to neunesly. Oceňoval, že ze sebe nedělá malou chudinku a nesnaží se tím na sebe strhávat pozornost. Minimálně zatím ne. Vlastně to nesla celkem dobře. Potkal spoustu těch, kdo přišli o rodiny a jiné blízké, a nebyli s to s tím dál normálně žít. Nesli si ten smutek neustále se sebou jako kouli na noze. Kdysi to dělal i Julian, než zemský povrch vlastníma rukama zbavil svého jediného potomka. Naomi to nesla daleko lépe. „Zvládáte to sice skvěle, ovšem domnívám se, že jestliže to takto půjde dál, buďto zemřete, anebo do smrti nezjistíte vůbec nic,“ prohlásil a nijak ji tím nechtěl ponížit. Mluvil jednoduše na rovinu a říkal jí jen to, jak její situaci viděl. Buďto nasadí větší kalibr a povede se jim ji zavraždit, anebo se bude jen celý život bránit a schovávat a nedozví se vůbec nic. Pokud si nenechá pomoct. Ačkoliv pomoct je asi hloupé slovo. Spíše… asistovat.

Nemusela mít strach, provokování si s Julianem ještě užije víc než dost. Jen ne právě v tuto chvíli. Nechával její myšlenky být, nepokoušel se v její hlavě číst záměrně. Jaká to potom je zábava, když víte, co si ten druhý myslí? Povytáhl jedno ze svých tmavých obočí, jakmile se začala tolik přibližovat. Poznal, že ji zaujalo to, co řekl, a byl rád, že dosáhl požadované reakce. Počkal, až dokončí svoji řeč, a dobrých pár sekund se neměl k žádné odpovědi. Místo toho se jeho tělo nepohnulo ani o píď, pouze výraz v jeho tváři se proměnil. Koutky rtů se rozšířily do stran v dravčím úsměvu a zorničky ledově modrých očí se zúžily. Jindy by možná působil děsivě i třeba výhružně, avšak tentokrát byl spíš hravý. „Co jsem zač?“ zopakoval po ní pomalu a začal se k ní ještě přibližovat. Po milimetrech i půlmilimetrech, až viděl každičký detail jejího obličeje, mohl rozpoznat barvu jejích očí či spočítat každou malou vrásku způsobenou tím jejím úšklebkem. „Pouhý detektiv, vyšetřovatel. S velkou vášní pro skutečné záhady,“ řekl tiše. Bylo by až příliš snadné, kdyby jí jen tak řekl pravdu. Samozřejmě, že dělal, že neví, o čem mluví. Až na to, že jeho slova ani trochu neodpovídala tomu, co sdělovala jeho tvář. A tak on to má rád. Provokování, laškování, zábava. Co byste taky chtěli v nesmrtelnosti dělat?

pro **Naomi Chisaka** Tue Jan 01, 2019 6:57 pm

Naklonila hlavu na stranu. Tak pro něj nebyla oběť. Alespoň pro někoho. Všichni ji považovali za chudinku, která se někde krčí. Neměla od toho daleko, kdysi. Byla citově dosti rozhozená, když utekla z Japonska a zvlášť, když dlouho byla sama jen v podobě lišky. To ji zrovna moc nepomohlo. Vždyť od Dereka utekla potom, co ho našla s Grace v kuchyni, jak se k sobě moc mají. A to s ním nic neměla, sotva ho znala. A přesto ji to dokonale rozhodilo, že se nakonec od něj i s úprkem odstěhovala. Bylo to zbabělé, nevyspělé, ale její psychika se tak chránila. Postupem času se však dala do pořádku. Dostala se k Richardovi a pomalu zas bývala sama sebou. Skoro. Změnila se. Dala si svůj život do kupy a nuceně dospěla během chvíle. Ale prospělo jí to. Svou bolest a smutek si stále nesla sebou, nedávala jim však možnost, aby ji ovládly. "Já nezemřu." Vydechla. Byla si tím víc, než jistá. Zachránila se i v době, kdy nebyla pozorná, byla mimo, a přesto... Stále tu byla. V jednom měl však pravdu... Nejspíš nezjistí nic. Za dobu, co jsou po smrti se nehnula z místa. Rozčilovalo ji to a nemohla s tím nic dělat. Anebo vlastně mohla. On ji tu vlastně nabízel možnost. "Nejspíš máte pravdu, že potřebuji pomoc." Vydechne neochotně. Nebyla ten typ, co si dokázal říct o pomoc, natož ji přijmout. Všechno si nejraději dělala sama.
Vážně ji zaujal. Ty slova... On nejspíš musel vědět, že tohle není jen svět lidí, že se tu prohání i někdo jiný. A nemluvil jen jako člověk, který o tom dost věděl. Musel patřit mezi ně, nadpřirozené. Ale co byl zač? Už si myslela, že její provokace asi nezabere, ale brzy sledovala změnu jeho tváře. Ten úsměv a zúžení zorniček. Zopakoval její slova a ještě se k ní přiblížil. Dýchala mělce, ale značně klidně, její výraz se v nejmenším ani nezměnil. Neuhnula ani po jeho slovech. "Pouhý detektiv." Zopakovala tentokrát ona jeho slova. Na sekundu, možná i méně, se její oči změnily. Jakoby se v nich objevil oheň, který hned zmizel. Přisunula se blíže až se skoro dotýkala jeho rtů. "Ale vy víte, co jsem já zač. To je trochu nefér." Dlouho nezažila takovouhle provokaci, až ji to udivovalo. Ale značně se jí to zamlouvalo.

pro **Julian Mac Alastair** Tue Jan 01, 2019 9:58 pm

Dokud nebude ležet roztrhaná na kusy, s fialovým obličejem či s průstřelem v k životu nutných orgánů, nebude pro něj obětí. Bylo totiž jasné, že i jí usilují o život, že nevyvraždili její rodinu jen proto, aby jí ublížilo. Proto obětí není a dle všeho ještě nějakou dobu nebude. Jak dlouho, to už zůstávalo ve hvězdách. Málem mu vyjela z pusy taková ta otřepaná fráze Všichni jednou zemřeme., ale jistě si dokážete představit, jak směšně by to od anděla znělo, byť padl. Naomi sice neví, co je zač, ale Julian už si byl více než jist, že tuší, že člověkem nebude. Škoda, mohl si hrát ještě o něco déle. „Zníte velice odhodlaně,“ zkonstatoval s úsměškem, z něhož nebylo tak docela snadné vyčíst, zda se jí tím vysmívá nebo zda s ní souhlasí. „Možná nezemřete, ale budete žít v permanentním strachu a obavách, tedy pouze přežívat,“ dodal a pokrčil nad tím rameny. Nedokázal si představit, že by snad někdo chtěl něco takového podstupovat. Taktéž by se mohl noc co noc klepat strachy, kdy se nějaký démonek rozhodne ho zničit či kdy ho znovu najde nějaký veledůležitý pan Anděl, ale stálo by mu to snad zato? Ani náhodou. „Vím, že mám pravdu,“ koutek mu zacukal do spokojeného úsměvu. Jistě, že potřebuje pomoc. Tedy, asistenci, samozřejmě. „Ani to nebolelo, že?“ uchechtl se té její neochotě, s níž to z ní konečně vypadlo. Teď už jen zbývalo, aby ji přesvědčil prozradit mu ten střípek informací, který měla, který jemu chyběl. Třeba se s ním společně někam pohnou.

To by nebyl on, kdyby se toho nechytil a nezačal jí to oplácet stejnou kartou – či snad ještě vyšší. Přesně v takový typ zábavy doufal. Vyhovovalo mu to a navíc Naomi opravdu není k zahození. Tak proč se trochu nerozptýlit? „Správně,“ přisvědčil potichoučku, zato však krásně artikuloval a na každou slabiku dal důraz. Znovu se přiblížila, až je dělily skutečně jen milimetry. Se zaujetím sledoval tu změnu v jejích očích. Člověk by si nejspíše řekl, že se mu muselo něco zdát, ovšem Julian věděl své. „Myslíte?“ olízl si špičkou jazyka horní ret a se zábleskem v očích se znepokojivě zazubil. Pomalu zvedl ruku v černé rukavici z kůže, v níž nedržel cigaretu, a ukazovákem se lehce dotkl její tváře. „Zkuste hádat,“ vybídl ji a ruku dolů nedával, pouze maličko naklonil hlavu na stranu a neustupoval ani o píď. Byl zvědavý, nač ho bude tipovat. Pokaždé se u tohohle poměrně bavil.

pro **Naomi Chisaka** Tue Jan 01, 2019 10:56 pm

Trochu překvapeně zamrkala nad jeho slovy. Ona a přežívat? Pobaveně se uchechtla a zavrtěla hlavou. "Nic o mně nevíte. Já rozhodně nepřežívám, už ne." Ze začátku možná ano, ale teď už ne. Nežila ve strachu a obavách, kde že. Přežívání se ji rozhodně nelíbilo a učinila vůči tomu přítrž. Zas se začala zabývat svými koníčky a věcmi, co ji bavily. Opět riskovala, jakoby ji o život nešlo. Z přežívání se stal zas život. Nenechávala se strachem ovládnout. Kdyby ano... Asi by jen ta nešla bydlet k dvou naprosto cizím lidem, s tím, že s jedním stále bydlí. Ale jeho už zná. Nakrčila nos o tom, že má pravdu. A že to nebolelo... Fyzicky určitě ne, ale psychicky ji to bylo dosti nepříjemné. Nechat si od někoho pomoci, to bylo... Něco nemyslitelného! A zvlášť, když tu pomoc skutečně potřebovala. Avšak, nemínila mu jen tak říct tu informaci, co měla.
Tahle zábava seji značně líbila. Když dnes opouštěla byt, nevěřila, že by se pobavila. Chtěla sice získat informace, ale tohle taky nebylo vůbec špatné. Navíc, ji chtěl pomoc, takže ten výlet byl nakonec dobrý, no ne? Stále měla na rtech pobavený úšklebek. Věděla, a doufala, že její instinkt ji nelže, že člověk nebude. Proto mu ukázala, že ona má do člověka též daleko. Netušila, jestli ví on, co je ona přesně zač, ale na tom nesešlo. Pohled ji padl na jeho rty, když si horní ret olízl. Zas se zadívala do jeho očích, když ucítila jeho ruku na své tváři, přesněji prst. Neucukla, ale jemně pootevřela rty. "Nejste to co já, ani můj protiklad. Nejste ani vlkouš. Určitě nejste najáda." Trochu se uchechtne. "Ani čaroděj bych řekla, že ne." Dovolí si o něco větší provokaci. Ani by nevěřila, že by toho byla schopná, ale dříve objímala lidi na potkání, i cizí, proč nepřejít a nezkusit vyšší level? Zlehka, skoro nepatrně, se dotkla svými rty těch jeho, než se zas vrátila do původní pozice. "Upír? Démon?" To, že by mohl být anděl, ačkoliv padlý, ji skutečně nenapadlo. Za svůj život se s andělem ani nesetkala, i když byla přesvědčená, že nějakého strážného ona musela mít.

pro **Julian Mac Alastair** Wed Jan 02, 2019 11:49 am

Docela ho překvapilo, co řekla. Samozřejmě nečekal, že by mu okamžitě přizvukovala a souhlasila, avšak tohle též nebylo to, co čekal. Pomalu pokývl hlavou. To byla nepochybně ta lepší možnost. Žít ve strachu je k ničemu. Je to pouze poloviční život a nic víc. „V tom případě máte alespoň nějakou výhodu,“ opáčil nakonec zamyšleně. Někomu by to možná připadalo lehkomyslné vzhledem k tomu, že nemůže nijak zjistit, kdy udeří příště, avšak… Aby jim dovolila, aby jí vzali i to jediné, co jí ještě zbylo? Oceňoval její odhodlání, ačkoliv nemohl popřít, že mu kapku naivní přišlo. Už jen kvůli tomu, že to celé řešila sama a snad se i domnívala, že se jí to povede. Ale každého věc, no ne? On jí asistenci nabídl, bylo jen na ní, zda se rozhodne toho využít anebo tuto naprosto skvělou příležitost nechá plavat. A nutno opět podotknout, že Julian to nedělal z dobroty duše nebo že by mu snad bylo té ubohé lištičky líto. Líto by mu jí bylo pouze za předpokladu, že by se noc co noc klepala kdesi v rožku svého pokoje a hrála si na oběť.

Věděl naprosto přesně, co ona je zač. Pro něj to nebylo zase tak těžké zjistit. Byla to jedna z mála výhod, která mu jakožto Padlému zůstala. Bedlivě pozoroval každičkou její byť i sebemenší reakci na jeho pohledy či gesta. Konečně to bylo trochu zajímavější. A ve skrytu doufal, že to bude ještě daleko více zajímavější než doposud. Pobaveně poslouchal její myšlenkové pochody, které mu tak krásně sdělovala i slovy. Zatím se jí dařilo vyloučit všechny nesprávné možnosti a zároveň mu tak dala i najevo, jaké zhruba má povědomí o nadpřirozených bytostech. Nijak zatím nedával najevo, zda si počíná správně, jen v očekávání nastavoval svoji hlavu a čekal, s čím se vytasí. A ona přešla ještě k větší provokaci, k níž se domníval, že už se neodhodlá. Nicméně si tím získala takový malý bezvýznamný plusový bod. Prozatím to nechával bez povšimnutí, poněvadž si nemohl pomoct a musel se krátce zasmát jejím tipům. „S tím druhým byste nejspíše nebyla tak daleko,“ vyloudil úsměv, „alespoň podle některých,“ dodal a zakroutil hlavou, přičemž se znenadání odtáhl, aby potáhl z cigarety a hodil ji na zem, protože mezitím stihla z větší části sama shořet. „Snad bych vám to mohl ukázat,“ šeptl a v rychlosti sjel pohledem všechny okolo. Ti jim sice moc pozornosti nevěnovali, avšak jí nemohl nic takového ukazovat právě tady před tolika slídivýma očima. „Ale ne tady,“ prohlásil a zase se k ní naklonil, tentokrát ze strany k jejímu uchu. „Jen to prosím neberte jako nějaké… nemravné návrhy,“ vydechl a zase se napřímil. Takhle ji tak trochu oklikou zval k sobě domů. Nějak mu nešlo přes pusu to, čím on ve skutečnosti je. Už to bylo dlouho, co klidně jen mezi řečí vyslovil to slůvko. Být démonem, jeho život by byl daleko jednodušší.

pro **Naomi Chisaka** Wed Jan 02, 2019 12:26 pm

Věděla, že má jen malou šanci, že na to přijde sama. Či spíše dokonce nulovou. Přesto nemínila žít ve strachu. Ukradli by ji tak to jediné, co ji zbylo. Připravili ji o všechno. Nedovolí jim vzít i to poslední, i kdyby ji to mělo stát život. Teď se ji však dostala možnost získat pomoc. Ačkoliv ji to bylo značně proti srsti, byla to nejspíš jediná šance, jak zjistit něco víc. Byla by bláhová, kdyby ho odmítla. Proto s velkou nevolí souhlasila. Co jí zbývalo, když chtěla znát pravdu.
Měla o nadpřirozených bytostech velké povědomí. Teď zpětně mohla děkovat rodičům za ty hororové pohádky na dobrou noc. Díky nim se dozvěděla o spoustě nadpřirozených bytostí. Ale dost ji ty pohádky kdysi děsili. Většinou tam nikdo nevystupoval jako přátelská bytost. Ale přesvědčila se, že i vlkodlak se může přátelit s liškou. Proč ne další? Jasně, Nogitsune se možná raději vyhne, ale to byl drobný detail. Všimla si hned, že on ve své provokaci nepokračoval. //Malé vítězství.// Ušklíbla se pro sebe. Nadzvedla obočí však na jeho smích. Podivilo ji, že se netrefila a navíc, že tím druhým byla blízko. Co byl tedy zač? Značně nad tím přemýšlela a nebyla si jistá. Kolik možností ji ještě zbývalo? Sledovala jeho pohyb a uvědomila si, že sama drží cigaretu. Hned onu ruku zvedla a jen si zklamaně povzdechla. Už celá shořela, že by si ani jednou nepotáhla. Pustila nedopalek na zem a nechala to být. Holt promeškala svou chvilku s cigaretou, za to měla chvilku provokace. Něco za něco. Pak však zas upoutal značně její pozornost. Mohl by jí ukázat čím je? Oči se ji značně rozšířili, jak se na něj zadívala. Trochu se zarazila, když se naklonil k jejímu uchu. Byl to zvláštní pocit cítit jeho dech na svém uchu. "Že jste to vy, nebudu to tak brát." Ušklíbne se pobaveně. Značně ji zajímá co je zač. Navíc, pokud od ní chce její informaci, bude ji to muset říct. Neřekne to jen tak někomu, kdo ji chce pomáhat, a sám ji nic neřekne. "Tak abychom vyrazili, ne?" netušila, kam mají přesně namířeno, přesto se rozešla směrem k východu, kde na něj počkala.

pro **Billie 'Lee' Morgan** Sun Feb 17, 2019 3:16 pm

Pach laciného cigaretového tabáku se vznášel na každém kroku, přes kouř vypouštěný z úst nešlo vidět na krok. Nebýt blikajícího světla pouličních lamp, jistě by polovina lidí courajících se nebezpečnými uličkami skončila s nosem přeraženým díky několika patníkům, dávno nefunkčním lampám, jež se nikdo neobtěžoval opravit a pár zídkám, na nichž vysedávaly nebo se o ně opíraly místní šlapky. Mezi nimi se nacházela i jedna dívka, momentálně dokuřující třetí cigaretu za posledních deset minut, brunetka s tmavýma, panenkovsky vyhlížejícíma očima. Jenže stačilo se do nich podívat trochu usilovněji a každý trochu dobrý pozorovatel by zjistil, kolik bolesti se v nich ukrývá. Kolik sebeobviňování, strachu a hloupých rozhodnutí, proti nimž nedokázala bojovat a omluvy? Ty vycházely na prázdno. Tmavé vlny pro jednou nepůsobily špinavým dojmem, za pár babek se vysprchovala v jedné z těch levných nocleháren, do které se vkradla, aby ze sebe vytvořila tu nejlepší podobu sebe sama - holku, kterou si snad nějaký osamělý chlap zaplatí, aby s ním odešla do laciného pokoje v ještě lacinějším motelu, nabízejíc mu tělo k perverzním hrátkám. Zažila už všechno, alespoň to všechno, co jí napadalo, že by se s holkou jako ona dalo dělat. A bolest, kterou jí to přinášelo? Ponížení? Sebepohrdání? V těch emocích nacházela jakési uklidnění. Jako by jí neustále dokazovaly, co je zač - špatná holka, co si zničila život vlastním přičiněním, ačkoliv Lee moc dobře věděla, že si nic z toho nevymyslela. Žena se zlomeným krkem existovala, neustále ji pronásledovala na každém kroku. Vídala ji v zrcadle, v kalužích, do kterých pro ten moment šlápla, aby se svého stalkera alespoň na krátkou chvíli zbavila. Alespoň na malou chvilku. Nic nepomáhalo. Žádné léčebny, do nichž ji v nepravidelných intervalech rodina zkoušela umístit, žádné terapie ani předepsané prášky na úzkost. Pachuť znechucení ze sebe sama zapíjela alkoholem - čím tvrdší, tím lepší - než přesedlala k různému druhu opiátů. Vykrádala lékárny, nakupovala na ulicích po menších či větších dávkách. Jediné, co jí nikdy nemohli přišít? Dealování. Nebyla dealer, ani by netušila, jak se to správně dělá. A pak? Skončila u sebepoškozování. Dlouhé či kratší jizvy zdobily zápěstí a předloktí, část z nich skončila i na stehnech. Nové jizvy za poslední měsíce nepřibývaly, neexistovaly. Jako by si nedokázala ublížit.

V téhle zimě si ani nemohla obléknout laciné šaty, jež by do světa jasně hlásaly, o jakou kurvu se jedná. Místo toho na sebe natáhla ty nejlepší džíny, natrženou látku na kolenou se ani nesnažila zakrývat, krajkovou podprsenku, kterou sekla v jednom menším butiku podobně jako blyštivé tílko s flitry, co přitahovalo pozornost. To vše doplněné o džínovou bundu, v níž se podvědomě chvěla zimou. Žádný luxus, ten si nemohla dovolit. Pokud už nějaké prachy vydělala, ať už se jednalo o jakoukoliv činnost, obvykle padly za cigára, alkohol nebo noc v motelu, když se chtěla trochu lépe vyspat. Teď doufala, že cestou uloví někoho, koho bude moct obrat. A nebo nebude úplně oplzlej, co se sexu týče. Očima potemnělýma únavou nad vlastní nezodpovědností sledovala projíždějící auta i několik párečků, které pokaždé zrychlily krok, aby se nemusely zastavovat v blízkosti místních prostitutek. Uličky kolem vstupu do staré stanice metra, nikdy nevyužívané k tomu, k čemu byla zhotovena, bývaly plné feťáků, šlapek a podobných individuí - její rodiny. Jiné než Benji. Nikdo jí neubližoval, nikdo se jí nepokoušel vyléčit z přeludů, které jako jedna z mála v rodině viděla. Špaček cigarety letěl k zemi, špička boty ho zašlápla, než si Lee vyndala z krabičky další, zapalujíce si ji škrtem na zapalovači.

pro Sponsored content