Train station ruines

"Jamie. Jmenuje se Jamie. Fakt jsi ji neviděla?" Modré oči, výrazně podmalované černými stíny, které patřily spoře oděné dívce v krátkých šortkách s punčoškami a v bílém urousaném kožíšku s dlouhými chlupy z pochybného materiálu, na něj pohlížely se značnou nedůvěrou, téměř až odporem, jen co se na něj znova obrátily z displeye telefonu, na němž jí ukazoval fotku usměvavé tmavovlásky. "Co jseš zač? Policajt?" prskla namísto v odpovědi rovněž v otázce, kterou za poslední hodinu slyšel snad stokrát. Caleb měl co dělat, aby potlačil unavený a poněkud frustrovaný povzdech. "Přítel, zlato. Měl jsem se s ní potkat," odpoví namísto toho s trpělivostí i klidem v hlase, chápaje dívčinu nedůvěru. Prostituce byla sama o sobě nelegální, nehledě na to, že řada holek se navíc zapletla do aktivit, kterým se každý rozumný člověk obloukem vyhne, a dostala se tak do hledáčku shadowhillské policie. Chápal to. Nezapadal sem. Jeho oblečení, tedy rifle, kecky a pro tuhle příležitost i počasí také stará zateplená motorkářský bunda z kůže, bylo sice obnošené, ale přesto daleko lepší než odění všech okolo. Nepůsobil jako feťák, pasák, zloděj či cokoliv jiného a pochybného. Caleb nemohl být podobné organizaci více vzdálený - což nejspíš pochopila též drobná blondýnka před ním, když po chvíli mlčení, v níž hodnotila a rozmýšlela, nakonec prostě zavrtí hlavou, kousajíc si ret - sotva kvůli rozpakům, spíš ze starostlivosti. Takže ji přinejmenším znala... "Neviděla jsem ji už pár dní. A předtím byla fakt vyděšená," vysouká ze sebe dívka nakonec s váhavostí v hlase, na hony vzdálená sebevědomí, s nímž ho před chvílí oslovila a snažila se ho svést. Nebyla to odpověď, v níž doufal - spíš naopak. Jeho známá a kamarádka Jamie se mu z hledáčku ztratila přesně před čtyřmi dny po té, co se mu snažila několikrát neuroticky dovolat a nakonec mu zanechala značně roztěkanou a vyděšenou zprávu na záznamníku. Přestože se jí snažil intenzivně hledat po svých volných večerech a směnách, úspěch neměl - a upřímně pochyboval, že ho ještě někdy mít bude, protože pokud se takhle vytratila jedna z děvek? Nikdy to neznačilo nic dobrého. "Díky," řekne však stejně, když zasune zamknutý mobil zpět do kapsy riflí, podávaje jí desetidolarovku za ochotu - a když už, pak je z principu, přestože za poslední dny rozdal většinu svého dýška za celý měsíc.
Podobného neúspěchu se dočkal ještě několikrát, aniž by mu kdokoliv byl schopnej podat jakoukoli nosnou informaci nebo mu říci něco, co ještě nevěděl. Nebylo divu, že v něm frustrace postupně rostla - a na ničem mu nepřidalo ani to, že zjistil, že si zapalovač nejspíš zapomněl doma, v autě nebo mu jednoduše někde vypadnul, protože ať už bundu s cigaretou stisknutou mezi rty šacoval jak chtěl, stejně ho nenašel. Zelené oči tak nakonec pohlédnou na tmavovlásku, která jako jedna z mála neriskovala zánět ledvin a na rozdíl od svých kolegyň se oděla alespoň do riflí, ač džínová bundička působila zoufale neteple. Na podobný výjev byl Caleb zvyklý a dávno si zvykl, že nemůže pomoci všem - v tomhle případě však dívka mohla vyřešit jeho problém, protože si zrovna připalovala sirkami. Charakteristicky dlouhými a rychlými kroky za ní zamíří, ačkoliv když se nachází jíž relativně blízko, zpomalí, vědom si toho, že holky jako ona se sice musí tvářit jako tvrďačky, ale bylo snadné je vyplašit. "Myslíš, že bys mi mohla půjčit oheň?" osloví ji přímo se svou prosbou, kterou pro ni měl, drže cigaretu mezi zkřehlými prsty, neboť ty jediné nezakrývaly bezprstové rukavice.

Proužek dýmu se táhl z lehce pootevřených rtů, plíce si vychutnávaly hromadící se nikotin, co jí sotva mohl zabít - konec konců mezi mrtvými se nějaký ten pátek pohybovala, i když o tom sama neměla sebemenší ponětí podobně jako o existenci jiných stvoření než jsou jen lidé, případně duchové, na které tahle tmavovláska věřila. Dlouhé nožky, za které by vraždila nejedna ženská, nechávala zapřené o zem, natažené v plné délce, kdy na ně z části přenášela váhu, zatímco ta druhá spočívala na malé zídce, o níž se opírala hýžděmi, co jako jedny z mála zůstaly k nakousnutí i přes fakt, že kolikrát neměla peníze na jídlo a musela vyjít se zbytky pochybného původu, či dokonce s bezútěšným hladem. Tahle noc se zdála extrémně dlouhá a zákazníci nepřicházeli. Kolem se kupilo pár holek s podobným zaměřením jako ona, mladší i starší, které se snažily vydělat si na bydlení, fet a v několika málo případech taky na rodinu - obvykle na nějakého fracka, kterého si ušily v mládí a nyní se musely vypořádat s rodičovstvím a sociálkou. Občas jejich směrem zalétla pohledem, potřeba očíhnout si konkurenci se stala zdrojem příjmů. Přeci jen bylo dobré vědět, proti komu stojíte a za jaké love se holky zaprodají pro pár hodin rádoby vášně, i když z motelového pokoje odcházely obvykle znechucené a neuspokojené. Falešné orgasmy nepatřily k novince mezi touto smetánkou nejnižší vrstvy, jaká se v Shadow Hills dala nalézt. Každé město potřebovalo svou temnou stránku a tu zastupovala právě i Billie, malá obchodnice s vlastním tělem, příležitostná zlodějka a nenapravitelný alkoholik a feťák.

Tentokrát se do vzduchu vznesl o něco větší obláček štiplavého dýmu, když se jí dostalo dotazu, zda by nemohla vypůjčit na chvíli zapalovač. Tmavé oči těkly k muži postávajícímu kousíček od ní, nevědomky předtím škubla ramenem v úleku a nyní si ho podezřívavě měřila. Nezapadal sem. Možná nevypadal jako klasickej hezounek z Wall street, nepůsobil ani dojmem týpka, co dává přednost jakékoliv elegantní módě. Žádný zbohatlík, tuto možnost odškrtla ve chvíli, kdy ho sjela od hlavy až k patě. Tak jako tak musela uznat, chtě nechtě, že jeho bunda působila o dost tepleji než ta její, v níž se choulila, aby si udržela alespoň špetku tepla. "Co za to?" Pohození bradou svým směrem měl brát na znamení, že nepatří k žádným uťápnutým myškám, ba naopak ví, co chce. A levné to nikdy nebude, že? Holka jako ona rvala se životem a ostré lokty patřily do základní výbavy. Štíhlými prsty prohrábne záplavu tmavých kadeří, občas si připadala jako malá kudrnatá ovce z nějaké dětské knížky. Nakonec mu ho přeci jen půjčí, samozřejmě, že bez varování to nejde. "Estli ho čmajzneš, tak si tě najdu." Děsivá vyhrůžka? Z části možná ano, kdyby si uvědomoval, v jak pochybné čtvrti se nachází. Tady tekly informace proudem a nezdálo se problém zjistit si, kde bydlí a rozbít mu každé okno šutrem. Suché rty olízla špičkou jazyka, v očích neskrývanou zvědavost, přesto se jí pokoušela utajit mírně sebevědomým pohybem hlavy. "Eště něco?" Nevypadal jako někdo, kdo tu hledá holku pro pobavení. Zevnějšek mohl klamat a holky? Ty tu bývaly levný.

"Hezkej úsměv?" nadhodí spíš hravě, aniž by to myslel vážně. Znal místní cenu a ta nikdy takhle nízká nebyla - rozhodně ne při prvním setkání. Mezi holkama jejího druhu měl řadu známých a přítelkyň, které s ním eventuálně šly do postele i zadarmo z toho prostýho důvodu, když věděly, že jinak by ztratily jednu noc v osamění a bez klienta, zatímco Caleb jim mohl nabídnout svoje teplo, laskavost a hlavně střechu nad hlavou, co šla mnohdy ruku v ruce s teplou snídaní. Caleb, ten se jejich nabídce nikdy nebránil - život byl moc hezkej na to, aby se zamýšlel nad morálkou a vlastní promiskuitou. "Nebo..." Nadhodí vzápětí, aniž by jí dal mnoho času rozčilovat se nad první odpovědí, šátraje levou rukou v kapse riflí, aby se vzápětí vytasil s pár bankovkami. "Patnáct dolarů?" Jeho poslední peníze, které měl aktuálně při sobě - doma jich měl přece jen víc, na základě řady zkušeností se ale poučil, že není rozumný tahat s sebou na místa jako tohle příliš velký finanční obnos. Sledoval ji, čekaje na její verdikt, ať už si vybrala úsměv nebo více pravděpodobně peníze, aby si od ní nakonec přebral zapalovač, aniž by se pozastavoval nad její výhrůžkou. Cigareta znova skončí mezi rty, zatímco rukou plamínek, který vyskočí po otočením křesadélka, zastíní, aby si mohl připálit a nakonec vtáhnout kouř do plic. Vzápětí jí poslušně zapalovač vrátí.
Až nyní ji sjede pohledem. Vypadala jako každá jiná holka tady - ztracená v životě, se sebeúctou ležící u jejích nohou, ale co na tom záleželo, když byl žaludek prázdný? Byla... Přinejmenším hezká s vlnitými dlouhými vlasy, hnědýma očima zasazenýma v zajímavé, ale přesto půvabné tváři, štíhlá s nohama, které sotva mohl přehlídnout. Až s dalším potáhnutím z cigarety jí znova pohlédne do kukadel - snažila se působit statečně, ale Caleb v ní stejně viděl mladou srnku lapenou do tenat vleklého života. Nejspíš někdy v tu chvíli se rozhodne, že dnes lov na Jamie vzdává s poslední možností - byl unavenej, po své šichtě se příliš nevyspal a frustrace v něm nadále rostla. "Pokud neznáš Jamie MacAllen, brunetku vysokou asi jako ty, a neřekneš mi, kde je, jsem ochotnej tě vzít někam, kde neumrzneš."

Přesně na tuto odpověď hodila jeho směrem úšklebek v rámci kampaně 'na takové platidlo ti z vysoka kašlu', znovu si popotahujíc z pomalu ale jistě dohasínající cigarety, jejíž životnost se chýlila ke konci. Přesto špaček udržovala mezi prsty odhodlaná ho vykouřit do poslední možné chvíle, aby zbytečně nezahazovala pár zásob nikotinu. "To na nějakou platí?" Nadzvedne obočí s dotazem vysloveným poněkud nakřáplým hlasem, přesto stále ženským, než si odkašle, zaháněje pachuť na jazyku. Studená zima si pohrávala s jejími hlasivkami a Lee za to nikdy nebyla ráda, spíš naopak - protivilo se jí to, jenže nalézt kliniku, která by ji přijala i bez zdravotního pojištění? Tu aby tady někdo pohledal. Zachumláním do tenké džínové bundy dávala najevo, že by se nejraději klidila do tepla a jakékoliv další zvědavé otázky ji akorát budou brzdit a připraví ji o kýženou radost. Na druhou stranu věděl, jak přitáhnout její pozornost - šustění bankovek na ni fungovalo jako na psa kost a dívčiny tmavé oči s okamžitou přesností nalezly zdroj v podobě párečku zelených bankovek, které cizinec vytáhl z kapsy. Chvíli těkala pohledem mezi jeho tváří a prsty svírající zelené papírky, než se pro ně natáhla, berouc si k sobě do úschovy menší z nich. Nebyla zas až taková straka, aby si ukořistila vše, kapku soucitu v sobě přeci jen nacházela a on? Nevypadal zrovna jako někdo, kdo si může dovolit holku v okruhu... inu v jejím okruhu. Některá by s ním šla i za ten pakatel, co mu ještě zůstal v tlapě, jiná by si řekla o dvojnásobek. "A ten hezkej úsměv snad taky přihodíš, ne?" Dodá věcně s očekáváním, zda se rozhodne pro ni usmát či nikoliv. Chtě nechtě uznala, že nevypadá nejhůř. Vlastně by patřil k těm, kteří vypadají lépe jak většina, možná maličko nebezpečně a cizokrajně díky širšímu nosu, pro který by ho zaškatulkovala k židovské komunitě, jenže ta se v Shadow Hills jaksi nevyskytovala. Po zapalovači chňapla rychlostí blesku, uklízejíc si ho do bezpečí kapsy riflí, kde nehrozilo, že jí někde cestou vypadne.

"Co?" Bojovné vystrčení bradičky vpřed doprovázelo rádoby silná slova, když si ji tak prohlížel. "Něco se ti snad nelíbí?" Nad touto možností pouze povytáhla obočí, paže založené na hrudníku. "Nebo se ti líbí všechno, co vidíš?" I tohle byla možnost a pokud tomu tak bylo, nehodlala ji nechat ležet ladem skladem. S výrazem učitelky čekající na odpověď, ač se jednalo o hranou přetvářku, aby si sám sebou nebyl tak jistej, si měřila jeho tvář - vždy pouze krátkou chvíli, než zbaběle uhnula očima stranou. A nevrátila se k němu ani tehdy, když jí podal nabídku, co se jí zdála trochu na palici. "Takže když ti řeknu, kde je, tak bys mě tu nechal? To není moc dobrej business," zamumlá s polknutím, zaháněje obavy z dnešní samoty. Tu nikdy neměla v lásce, ač ji svým způsobem vyhledávala. Jenže se nikdy necítila v bezpečí jako s Benjim. A nebo vlastně i s nějakým chlapem, co jí nebil nebo si na ní neplnil perverzní představy, jimž mnohdy nerozuměla. "Ne, to jméno mi nic neříká. Neznám ostatní holky." Starala se především o sebe, pokud se to tak dalo nazvat. A oči? Ty hovořily pravdu. Neznala prakticky žádnou z místních šlapek. Nelezly si navzájem do rajónu, to stačilo, pro všechny platila stejná pravidla - neokrádat se vzájemně o zákazníky. Některé si našly pasáka a jejich ceny taky mluvily za sebe, zbytek skončil jako laciná náhražka drahých děvek. "Furt jseš ochotnej mě někam vzít?" Nejistota si s jejím hlasem pohrávala, i když zněla o něco jemněji než předtím. Zvědavěji. "A neublížíš mi?" Tentokrát už se projevila i maličká bojovnost, sotva by v ní nalezl touhu se rvát. Jenže násilí? To nikdy dvakrát nemusela, i když ho dokázala přetrpět. Obvykle se slzami v očích. "Přihoď ještě těch deset babek a jsem tvoje," zašeptá s příslibem.

„Ne, ale jsem věčnej optimista.“ Pokrčí rameny. A tak se, jak se zdálo, stejně první rozhodl nabídnout úsměv a až potom peníze, ač to nebyla tak úplně pravda. Caleb si nijak zvlášť nešetřil, větší obnosy v bance nepotřeboval a jeho život byl sotva nákladný vzhledem k tomu, že největší díl výplaty utratil za nájem a jídlo pro sebe i pro zvířata, případně na součástky do počítače, pokud se něco rozbilo, ale to se stávalo málokdy, protože na své hračky dával náležitý pozor. Byl tedy ochotnej přispět těm, kteří je potřebovali mnohem víc než on třebas jen pro hrnek teplého kafe… nebo gram kokainu, ale to už nebyla jeho starost. Nesoudil, neptal se, protože každý měl právo naložit se svým životem tak, jak uzná za vhodné, aniž by mu měl kdokoliv právo cokoli poroučet nebo vnucovat. A Caleb? Ten byl ostatně tou poslední osobou, která mohla kohokoli poučovat o zdravém a mravním životním stylu. Dívka se však nakonec rozhodla pro peníze, což upřímně chápal – je fakt, že obecné tvrzení, že za hezkej úsměv si jídlo nekoupí, platilo. K jeho překvapení mu však desetidolarovku nechá, zatímco sama se spokojí s bankovkou menší. Už jen to ho zaujalo – v lidech, mezi kterými se pohyboval, se málokdy našla podobná špetka cti nebo vlastního dobrodiní, hlavně protože si ho sami nemohli dovolit. Tahle tmavovláska na tom asi nebyla o mnoho jinak, přesto se spokojila s málem. Ruku se zbylou bankovkou tak znova strčí do kapsy kalhot. „Nejseš náhodou náročná?“ zeptá se s povytaženým obočím. Stejně se uchechtne – a i kdyby nechtěl, na rtech se mu úsměv objeví jen z čirého pobavení jak z jejího slov, tak z toho, jak hbitě a rychle chňapla po zapalovači.
Hleděla mu do očí, bojovně a vzdorně, přesto nikdy ne dlouho – kdo všechno jí musel v životě ublížit, co všechno se jí muselo stát, aby skončila tady a hrála si na hrdinku, zatímco nikdy nevydržela sílu jeho pohledu? Bylo mu jí líto… Ale nikdy jich nelitoval natolik, aby odmítl jejich služby, za které se jim ostatně obvykle odměnil, respektuje tak jejich živobytí. Každý měl slabosti. A ač byl Caleb anděl, během let strávených na zemi se projevily lidské chyby jeho osobnosti. On ji oproti tomu stále zkoumal pohledem, nyní však zaměřen na její tvář – pokud vše půjde dobře, jejího těla si beztak užije dost. „Jsi hezká,“ opáčí nakonec nejspíš v odpovědi, kterou nezamýšlela slyšet, prostou a upřímnou. „Můžeš mi to říct až potom.“ I to byla možnost. Kdyby něco věděla, klidně si to mohla nechat pro sebe až do doby, než sama uzná za vhodné. Jak se však ukázalo, rozhodla se pro tu správnější variantu, sic Calebovi klid v duši nepřinesla a on mohl dnešní pátrání jednoduše vzdát bez jediného úspěchu a s pochybami, že se mu Jamie ještě povede vypátrat – a pokud, pak že bude živá a ne pohozená se zpřeráženou páteří nebo zmodralými rty někde v kontejneru na směsný odpad. Věřil jí. Neměla důvod mu lhát. A i kdyby mu náhodou pravdu neříkala, stejně ji neměl jak vymáhat. Vztáhnout na ni ruku, vyhrožovat jí? Něco takového neměl v povaze. Na její slova teda jen přikývne a nyní je to on, kdo pohlédne na špičky bot, očividně zklamaný dneškem. To až tehdy, když promluví, očividně nejistá a trochu nesmělá, k ní zvedne znova oči. „Říkal jsem to…“ A tím pádem to platí. Mohl strávit dnešek sám. Ale k čemu by to prospělo? Její otázka ho však na chvíli zarazí – byla svým způsobem hloupá, naivní. Nehodila se k chodu celé konverzace i k pohledu člověka, který toho očividně mnoho zažil a věděl, jak to chodí ve sférách, kde se pohybovala. „Neublížím ti,“ řekne však stejně nakonec, odpouštěje si lehce cynickou poznámku, že přesně to by jí řekl, kdyby jí ublížit chtěl. Cena, kterou sama sebe ohodnotila... byla zoufale malá, ale něco podobnýho se rovněž rozhodne nekomentovat. Mohl by, být hajzl, chtít ji ponížit, mohl by... Ale neudělá to, místo toho ji předá onu desetidolarovou bankovku. A namísto toho, aby s ní zamířil do jednoho z podřadných motelů, v nichž se dělo bůh ví co? Zamíří ke svému bytu, který ostatně neležel zas tak daleko od míst, kde se Caleb pohyboval nejčastěji.