Chinese Lunar Festival

"Jak... zvrácené," podotkne nadneseně, aby si sám přebral, jestli ho soudí nebo ne. A přesně podle jejího gusta, ale bylo by příliš snadné něco takového přiznat. Ostatně byla nogitsune, liška, která si užívala utrpění druhých, vyhledávala chaos a utrpění, užívala si bolest i moc, kterou nad ostatními disponovala. Zjevně definitivně vzdal vizáž hodného hocha, na ty ostatně holky stejně letěly o něco méně - Charlie, sic s jistou lítostí, musela přiznat, že byla podobná. Nebavila ji zamilovaná nuda, co stejně zpravidla skončila zlomeným srdcem. V životě hledala vzrušení, zábavu, něco nového, něco nezvyklého... Každým rokem se něco podobného hledalo hůř a hůř, každým rokem se však objevil někdo nový, někdo zajímavý. I proto se nyní rozhodla dát Jamiemu šanci namísto toho, aby se prostě otočila na podpatku a odešla. Nakrátko od něj znova odvrátí pohled, upírajíc oči na dění okolo, než se na něj znova podívá. Překvapivě s úsměvem. "Možná trochu od každého. Možná to tu mám prostě ráda stejně jako si užívám hezké věci." Pokrčí rameny. Pravda byla asi všechno - nikdy by z domu nevyšla v něčem méně elegantním než měla na sobě nyní, stejně jako si užívala celý festival, zároveň se ale neupejpala a neodmítala muže nebo alkohol.
"Ocení," odsouhlasí jeho slova. Jediným problémem byl, že on působil spíš tím druhým dojmem, aniž by se to sám pokoušel zastírat. Nespokojeně našpulí rtíky na jeho odpověď, než se napije rýžového vína - a dopije tak třetí sklenku tohoto večera, kterou postaví vedle kabátu na stolek. "Třeba právě proto, že se mi to líbí. Je pro vás důležité nebýt stejný. Být... Nezapomenutelný, že no?" A bezesporu se mu to už mnohdy povedlo, to si dokázala představit. Tiše se zasměje v reakci na jeho slova. "Chcete říct, že jsem povrchní? Máte velmi zvláštní styl interakce s ženami, Jamie..." opáčí pobaveně, leč nikoliv uraženě... Možná z části proto, že si sama svou povrchnost uvědomovala. Vždyť se mu sama přiznala, že má ráda hezké... věci. Znova povytáhne obočí, když ji pobídne k tomu, aby si ho přečetla jak otevřenou knihu a zjistila, co mu leží na mysli. Jemně nakloní hlavu, berouc jeho slova až příliš doslova tehdy, když si ho zkusí přečíst. K jejímu překvapení to však nešlo tak hladce jako u ostatních, patetických a lidských mužů. Na rtech se mihne zamračení, po kterém k němu přejde, velmi blízko, rukou se až něžně dotýkajíc klopy jeho kabátu - natolik, aby dokázala zachytit jeho vůni, sic podkreslenou cigaretovým kouřem. Bylo v ní něco jiného, něco zvláštního, něco, co neznala - ale dokázala odhadnout. "Nejste jen nudný člověk, že ne?" zeptá se s drobným úsměvem, vzhlížejíc k němu. "Myslím, že rád hledáte osamocené dívky, které už měly víc než jednu skleničku. Že vám vždycky padnou kolem krku, protože ženy přece vždycky přitahuje nebezpečí a ležérní vrabčí hnízdo. Jen si zatím nejsem jistá, jestli to platí i na mě."

Zvrácené? Možná. V jistých kulturách by ho bezpochyby odsoudili za voyeurismus a dali by ho zavřít. Jako by si s tím snad lámal hlavu. "Řekla žena lovící kořist," odvětí nazpátek bez jediné kapky studu, že jí takto bezpáteřně obvinil ze zlatokopecké činnosti. Ne, ani trochu se nestyděl, měl by snad? Existoval jediný důvod? No, možná by se jeden našel - k ženám by se měl chovat o něco slušněji. Každá svým způsobem toužila po galantním muži, z něhož se časem vyklube bídák a hajzl, aby mohla ztropit oscarovou scénu o tom, jak jí po celou dobu vybájeného vztahu lhal. Následovalo by hlasité prásknutí dveřmi a několikadenní odmlka, kdy by měl dotyčný hlavní aktér dolézt za svou drahou s omluvou a informací, že po celou dobu to byla ona, koho miluje a kdo jej postupně mění k lepšímu. Na podobné bláboly Jamie nevěřil, jeho žádná ženská nezmění, i kdyby se postavila na hlavu. S náznakem úsměvu k ní stočí tvář, viditelně spokojený sám se sebou. "Takže i místní? Hmmm... Adoptovaná?" Neotřele si rýpl do faktu, že Charleen ani v nejmenším nepřipomíná člena místní kultury, k zařazení do východního bloku měla vážně daleko, i když se pokoušela vše maskovat šaty. "Říkala jste, že od všeho trochu," nadhodí dřív, než by se stačila obhajovat, že tak to vůbec nemyslela, chytaje jí za slovíčka. Jo, tuhle hru měl rád, pamatoval si a pak obracel vše v neprospěch ostatních, ve skrytu duše se bavící nad jejich zmatečným pokusem zachránit si zbytečky reputace. "A proto stojíte mimo průvod, kde probíhá veškeré dění. Protože si užíváte hezké věci." Jo, na to jí tak měl skočit? Houby. "Což o vás vypovídá jediné... Užíváte si mou přítomnost." Zněl nafoukaně? Pro ten okamžik ano a nebylo divu - Jamieho bavilo, že si ji mohl dobírat bez toho, aby se stáhla do bezpečí davu s nosánkem uraženě pozvednutým směrem vzhůru. Zpočátku se zdála jako ten typ, ale viditelně bylo vše předstírané.

"Důležité? Ani ne," odfrkne si pobaveně nad tou představou. Mít cigaretu v ruce, vydechl by se smíchem proužek dýmu, takto byl nucen nechat ruce v kapsách a projevovat pohrdání touto myšlenkou pouze mimickými svaly. "Nemůžu za to, že jsem jaký jsem." Upíří charisma se na něm podepisovalo a Jamie toho rád zneužíval. "Chcete tvrdit, že nejste?" Opáčí na její otázku, aniž by se jedinkrát pozastavil nad tím, jak to celé zní. Obvinil ji z povrchnosti, jako by to snad nebyla pravda. Hloupost, oba si toho byli vědomi. Pozornost přitáhla ve chvíli, kdy se zjevně snažila rozpoznat, po čem jeho srdce touží. Způsob, jakým krčila obočí, se dal popsat jako roztomilý - jenže taktéž ho nechával na pozoru, neboť se zdálo, že nečte pouze z jeho tváře, ale snaží se proniknout ještě o něco dál. Neměl v lásce, když se mu někdo hrabal v hlavě a pokoušel se odkrýt věci, které měly zůstat pod povrchem, jeho malá tajemství - a že jich ukrýval nemalý počet. Ať už se jednalo o minulost nebo o ilegální business. Koutek rtů se mu zvedl ve chvíli, kdy přišla blízko, příliš blízko na to, aby se jednalo o pouhou osobní zónu. Nyní narušovala tu intimní a byla si toho provokativně vědoma. Malá potvůrka, tak by ji označil. Malá mrška. "Já a nudný?" Nad tou možností okatě nadzvedne obočí, zda myslí podobnou myšlenku vážně. "Přišla jste ke mně, Leen, dobrovolně. Z vlastní vůle. To vypovídá o čemkoliv, co by mohlo být spojováno s nudou, nemyslíte?" Tentokrát se rozhodl provokovat on ji, když jí hříšná slůvka zašeptal v blízkosti rtů, ač ho to stálo menší sklonění hlavy. Být obyčejný člověk, pak by si možná postěžoval na menší bolest, ale takto? Sotva ho dokázala podobná přízemnost trápit. Zda je však člověk či nikoliv? To vynechal. "Mhmmm," zamručí nazpět po krátkém zhodnocení toho, čeho si jeho srdce prý žádá. "Přihořívá, ale nehoří," zasměje se s informací. Nebyl by to však Jamie, aby ji nechňapnul kolem pasu tak, aby se stala tou obětí, co mu, dle jejích slov, padne kolem krku. "Myslím, že jste se jí právě stala, drahá."

Dobíral si ji, chytal ji za slovíčka, jednal s ní... snad až příliš upřímně a Charleen se nedokázala rozhodnout, jestli se jí to líbí nebo jí to uráží - věděla však, že by se měla cítit spíš tím druhým způsobem, dbajíc na svou osobní hrdost, aby se ráno nemusela cítit jako děvka, která propadla jen hezké tvářičce a charismatu, i když by to bylo tak snadné a nejspíš i tak sladké. "Ne. Máte pravdu. Nudu bych s vámi nespojovala." A co jiného? To už nechá nezodpovězeno, stejně jako fakt, že prvotní impulz, proč k němu přišla, byla právě jeho vůně a touha zjistit, co je zač. Čich měla dobrý, leč festival skýtal příliš mnoho vjemů, které se mísily dohromady a bylo příliš těžké rozeznat jeden od druhého, zatímco když stála blízko jeho tělu, stala se najednou takřka omamující. Hleděla mu do očí a od hříšných myšlenek vskutku neměla daleko.
Jeho gesto, kdy ji chytne kolem pasu, ji zaskočí - svým způsobem příjemně. Tiše se však zasměje, nacházejíc znova svou tvář. "To by bylo příliš snadné, Jamie..." zavrní směrem k němu. Je to nyní ona, kdo si v lodičkách stoupne na špičky, aby mu na rty mohla vtisknout polibek, lehký a přesto hříšný, zachytávajíc se silných paží v kabátu, což si poněkud protiřečilo s jejími slovy. Ale ve chvíli, kdy se odtáhne a její podpatky klapnou o dlažbu, se ocitne znova pevně na zemi. Jazykem si přejede po horním rtu. "Tohle vůbec nebylo špatné..." Chutnal dobře, i přes lehkou cigaretovou pachuť. "A dovedu si představit, že nemáš jen hezký úsměv." Volně přešla na tykání. Dovedla si představit, že pod kabátem se skrývá navíc hezké tělo, pod kterým by velmi ráda sténala blahem. "Ale kde by byla nějaká snaha?" Nikde, absolutně nikde. A to se jí nelíbilo - muži si ji museli zasloužit, nedávala se jim všanc jen tak. V tu chvíli se vymaní z jeho horké náruče, přecházejíc ke stolku, kde nechala kabát. "Mé jméno znáš. Pokud budeš mít skutečně zájem... Najdeš si mě." Vlastnila ve městě antik, který byl na její jméno napsán, nedala mu tedy tolik obtížný úkol a bude jen na něm, jestli se s ním rozhodne popisovat. A pokud se neobjeví? Nejspíš stejně nebude čeho litovat, jen aby se stala dalším bezvýznamným zářezem na jeho pomyslné pažbě. Jsou to tato slova, s nimiž odkráčí - přímo k průvodu, v němž se ztratí.

Náraz, ačkoliv nijak extrémně silný, z Imogen vyrazí tiché vyjeknutí – to spíše leknutím, než bolestí, přestože něco takového asi mohla očekávat. Technicky vzato si za to může sama – za ty rozsypané knedlíčky, i za to, že do ní někdo vrazil. Kdyby je hned snědla a nepochodovala s nimi, kdyby se přestala lidem tak-trochu-záměrně motat pod nohy… no, co by kdyby, na tom nezáleží. Je to její vina. Přeci jen ona se rozhodla bezhlavě pochodovat a náhodně postávat lidem v cestě, nikdo ji nedonutil, minimálně si to v hlavě takhle odůvodní, protože přece by se na nějakého cizího chudáka nemohla zlobit. V podstatě si o to řekla. „To je naprosto v pořádku, já jsem se jen hrozně blbě postavila, to byl taky skvělý nápad, že, nevím co jsem si myslela že dělám…“ ušklíbne se zvesela a pohledem zběžně proskenuje osobu, která do ní vrazila. Zlehka nakrčí obočí, jako kdyby se jí na chviličku něco nezdálo. Nepatrně zatřese rameny, dostávajíc ze sebe nepříjemný pocit, který se jí začne šplhat po zádech a znova se usměje – to že jí na něm něco nesedí neznamená, že hned musí být nepřátelská, přeci není žádný rasista a podobně. „Pardon,“ omluví se nazpět a na chvíli se přestane culit jako malé dítě, klopíc mírně zkroušeně svůj pohled dolů k tomu, co zbylo z knedlíčků. Dokonce si tiše povzdechne. Dokáže nad tím být doopravdy smutná? Měly ty knedlíčky snad rodinu, sny a ambice? Těžko říct – je to možné. Minimálně měly poslání, měly někomu udělat radost, ne se válet takhle po zemi. Tak to dopadá, když své povinnosti někdo nebere vážně. „Nemusíte, jsou to jen knedlíčky. To určitě bylo znamení že mám zkusit něco jinýho,“ pokračuje v mluvení, protože v její hlavě je úplně všechno, co se stane, nějaké znamení. I to že do ní vrazil je určitě nějaké znamení – možná jí tam z vrchu dávají vědět, že vážně nutně potřebuje kamarády. „Přece jen nemůžu zůstávat jen u pohodlně známého jídla, že. Mimochodem – Imogen,“ představí se jen tak mezi řečí a pokračuje dál, „původně jsem si říkala že začínat sladkým úplně není nejlepší nápad, ale ono to asi úplně žádný vliv nemá. Vždycky můžu skončit jen s pomerančem v ruce, ne že by na pomerančích bylo něco špatného…“ přeruší na chvíli svůj monolog, aby se taky někdy nadechla, ale nevypadá to, že by byla se svým proslovem úplně hotová – to bude ten její problém se zastavit, jakmile se jednou rozpovídá. „Vy už jste tu nějaké jídlo zkoušel?“ zeptá se a opět ho pohledem projede od hlavy až k patám. „Teda, asi ne, že, očividně… samozřejmě, to je blbá otázka. Plánujete zkusit taky něco sladkého? Já vás zdržuju, že,“ dopne jí z ničeho nic a omluvně se ušklíbne. „To se omlouvám, no, blbý knedlíčky… Asi tady jen tak nevrážíte do náhodných lidí, čekajíc, jestli si někdo nechce pokecat, hm,“ dodá s malou špetkou kyselosti v hlase, poněvadž jakože přesně tohle tu dělá ona, takže by to rozhodně neodsuzovala. Přeci jen ne každý za staletí existence nasbírá smooth social skills, že, hlavně když si jeden tak moc rád povídá, ale většinou nemá s kým.

Jeho rýpnutí způsobí, že se dokonce zatváří trochu provinile. Tahle katastrofa s knedlíčkama je doopravdy její vina – mohla to tušit. Neměla by se zeptat jestli není zraněný? Nevypadá zraněný, to by asi bylo už příliš retardované. On vrazil do ní, určitě z toho nebude mít vykloubené rameno, není třeba panikařit, takovej chlap určitě není z porcelánu.
Přes jinak nadšeně zářící tvář se Imogen přežene lehce znepokojený výraz, ne proto, že by jí vadilo, že čučí do mobilu, když s ní mluví, spíše proto, že si fakt na vteřinku začala myslet, že tady toho chudáka zdržuje. Takové to, když se ze slušnosti omluvíte někomu a zeptáte se, jestli je v pořádku, a druhá osoba na vás vyplivne celý svůj životní příběh, to je nejhorší. Jakože jasně, to Imogen dělává běžně, ale většinou ne záměrně, to ji určitě nějak zachraňuje. Tak či tak zpět k pointě, jakmile Ben oznámí, že ho nezdržuje, její úsměv se zase oživí. „A tak to jsem ráda, ještě aby na nový rok bylo něco nevyřešený, že, to určitě nosí smůlu nebo tak něco, já tyhle čínské věci a tak úplně neznám, což je možná trochu nemístné, chodit na oslavy čínského nového roku a nevědět o tom nic, na druhou stranu hádám, že bych to ubránila jako… zájem o cizí kulturu. Teda ne že bych měla potřebu obhajovat mou přítomnost tady…“ rozpovídá se zase a zastaví ji až nutná potřeba se nadechnout, což dá Benovi možnost taky něco říct, protože Bůh ví, že kdyby Imogen nemusela dýchat, asi by se musel o to slovo prát, případně ji praštit pokaždé co by něco chtěl říct, ale tak možná, že všechno se nemusí řešit násilím. „Hele vy si z toho děláte srandu ale já to občas dělám, když je člověk furt zavřený v práci, je někdy fakt umění donutit někoho mluvit déle jak tři minuty. Někteří lidi si velmi agresivně nechtějí povídat, no, introverti…“ postěžuje si zvesela, očividně ji to totiž moc netíží, ignorujíc poznámku o balících hláškách, celkem záměrně. Ani nad tím neprotočí oči, jako by Ben nic takového neřekl. „Myslím, že přehnaná konzumace cukru nezpůsobuje cukrovku. Může k tomu přispívat, to jo, ale pokud vím cukrovku není zas tak lehké dostat. Na druhou stranu asi nemám dostatečné množství dat na to, abych to řekla s jistotou,“ rozpovídá se, polykajíc tu část o tom, že v lékařství se už nějaký pátek nepohybuje a daleko více si rozumí se vzorky krve a tkáně. „Tak či tak to zní dobře, proč ne,“ dodá naprosto bezstarostně, opět ignorujíc ten divný, mírně nepříjemný pocit, který jí přeběhne po zádech, otočí se na podpatku a tak, aby do někoho nevrazila, se vydá směrem ke stánku, předpokládajíc, že ji Ben bude následovat. „Ben je zkratka, že? Myslím, že jsem jednou znala někoho kdo měl psa s takovým jménem, ale pokud si pamatuju dobře, tak ho přejelo auto, což je naprosto typický příběh, překvapivě každý zná někoho, kdo má domácího mazlíčka se jménem s vysokou četností, kterého přejelo auto a podobně. Sice je kouzelné, že je to tak časté, přitom tak hrozně specifické, ale možná to vypovídá o kreativitě lidí,“ rýpne si zvesela do lidstva, samozřejmě ne, že by proti nim něco měla, a zůstane stát u stánku. „Vy toho moc nenamluvíte, že?“ obviní chudáka naprosto neprávem, poněvadž ho zase za celý svůj monolog nepustila pořádně ke slovu a přejede ho takovým… podivně soucitným, shovívavým pohledem, jako kdyby soucítila s utrpením, kterým si pravděpodobně projde, dokud mu nevymluví díru do hlavy.

Nie je to tak dlho, čo je v meste, predsa si však stihol nájsť slušné bývanie, dobrú prácu a nejakých tých známych, ktorých by snáď mohol považovať za priateľov. Avšak, stále ešte nemal pocit, že by sem zapadal, aj napriek tomu, že sa ľudskej spoločnosti nikdy nevyhýbal a vždy ju rád uvítal, stále nemal pocit, že by sem patril. Možno bol len príliš dlho na svojich cestách, bez toho, že by mal veľa priateľov, ktorých by mohol pravidelne navštevovať či sa o nich zaujímať. Možno strávil priveľa času sám, na to, aby sa teraz zrazu cítil pohodlne, keď sa rozhodol nasťahovať sa do mesta, len kvôli jednému človeku, ktorý pre neho v konečnom dôsledku možno nič neznamená. Ale neľutuje to, že sa sem nasťahoval. Shadow Hills sa mu páčilo, bola to pre neho príjemná zmena oproti európskym krajinám. A on túto zmenu prijal s úsmevom a pokojom v duši.
Vedel o tom, že sa má konať festival, jeho kolegovia v práci nehovorili o ničom inom, niektorý s úsmevom, kvôli tomu, že sa tam chcú ísť pozrieť s rodinou, iný s frflaním, že majú službu a buď tam pôjdu pracovne alebo vôbec. Nezávidel im, sám sa však rozhodol, že sa tam pôjde pozrieť. Chcel predsa spoznať aj iných obyvateľov, nie len svojich kolegov. Teplo sa obliekol, aby nemusel utekať domov kvôli tomu, že mu je zima a vyrazil do ulíc.
Netrvalo mu dlho kým čínsku štvrť našiel, ale chvíľku musel blúdiť. Po čase však začul hluk, ktorý nasvedčoval tomu, že tu skutočne je festival a to už bez problémov našiel tú správnu cestu. Všade bolo plno ľudí, čo ho neprekvapovalo, taktiež veľa svetla, ešte viac lampiónov a podobných somarín, ktorými bola vyzdobená celá štvrť. Páčilo sa mu to. Cítil vôňu jedla či už takého, ktoré poznal, alebo úplne cudzie vône. Tešil sa až niečo z toho ochutná. Rád skúšal nové veci a toto je k tomu príležitosť ako stvorená. Nemal síce v pláne sa hneď vrhnúť na pečené chobotnice - to by ho zaujímalo či sa tam skutočne nejaké nájdu -, ale rád by ochutnal nejaké to jedlo, ktoré ešte nemal možnosť jesť.
JEdlo však nebolo tou jedinou vecou, na ktorú sa tešil. Bol oboznámený s programom a teda sa tešil aj na sprievod. Nebol práve zástancom toho, že by si chcel búchať petardami, ale na čínsky ohňostroj sa už tešil.

"Xièxiè," tiché poděkování splývalo ze rtů s lehce nadzvednutými koutky značícími úsměv, spolu s úklonou směrem k vrásčité stařence čínského původu, která dívce do dlaní vtiskla kelímek s tradičním rýžovým vínem, jaké se podávalo na každém rohu. Kdyby přešla celou ulici, pravděpodobně by narazila na podobné stánky co pět metrů a než by došla na samotný konec, zlila by se do němoty. Stařenčin výraz si nesl podobné potěšení, když jí Haylee poděkovala po tradičním čínském způsobu, viditelně rozněžnělá shledáním s někým, kdo ovládal alespoň špetičku mandarínštiny. Konec konců zrzka se po světě pohybovala poměrně dlouho, aby perfektně ovládala několik jazyků, některé lépe, u jiných se zatím naučila pouze několik základních frází, které šlo využít právě třeba během cizokrajných festivalů, mezi které se oslava Nového roku bezpochyby počítala. Rusé vlasy jsou přehozeny přes rameno, aby se při lehkém větru vanoucím po celém Shadow Hills nepletly do úst a nehrozilo tak, že si několik pramínků nechtěně smočí v kelímku s alkoholickým nápojem. Růž okamžitě stoupla do tváří už po prvním loku kvalitního vína - mohla být sebestarší a sebevzácnější, stejně se dokázala opít jako každý druhý člověk.

V Shadow Hills původně neplánovala zůstat, městečko v Massachusetts ji však uhranulo svou zvláštností natolik, až se z víkendu stráveného v nepříliš pěkném motelu stal týden, prodloužený o dalších několik víkendů, za které si stihla nalézt kvalitní ubytování u jedné starší paní, která disponovala malým bytečkem po svém zesnulém synovi. Za téměř pakatel. Rusovláska sice netrpěla nouzí, za svůj život si stihla vydělat nemalé jmění a díky tendenci neutrácet bankovky se známými, historickými osobnostmi Spojených států za věci jako jsou kabelky nebo luxusní boty od světoznámých návrhářů, si mohla dovolit žít i v presidentské lóži v Hiltonu. Jenže Lee měla slabost pro malé byty a domky a tento disponoval i balkónem, kde každé ráno vysedávala s horkou kávou zalitou mlékem, doplněnou o pár kostek cukru, aby mohla shlížet na všechny lidi spěchající za prací nebo rodinnou po náročné noci. Taková její malá tradice. A nebyla by to ona, aby se nevydala do ulic, když se ve městě konal obdobný festival. Pokaždé zůstávala fascinována světovými kulturami, různorodými božstvy. Přeci jenom i ona pro některé byla bohyní, kněžkou, uctívanou bytostí v dobách dávných, kdy ještě existoval Babylon se svými chrámy a podivnými pravidly. Občas podlehla vzpomínkám na ten divný svět, od té doby změněný k nepoznání. I teď se nad tím usmála do kelímku s vínem, když procházela kolem jednoho stánku se suvenýry plném zlatých Buddhů s kulaťoučkým pupkem na znamení šťastného života. Pokračovala by dál, kdyby ji v jednu chvíli nepopostrčil dav puberťáků, kteří se mezi sebou šťouchali, až nakonec skončila na hrudníku jednoho mladého muže. A víno? To si nasměřovalo tu samou cestu - na jeho kabát. "Och... Promiňte! Strašně moc se omlouvám, nechtěla jsem! J-já... U-ukažte, možná najdu nějaký kapesník, abych... Opravdu moc mě to mrzí..." Blekotaje omluvy, začala shánět čistý kapesník po kapsách azurově modrého kabátku, v němž dnes přišla. Zima byla v plném proudu a uhodila i na Shadow Hills, které se z části topilo v sněhových závějích, i když cesty skrze čínskou čtvrť byly poměrně dobře uklizené, případně vyšlapané. "Je mi to opravdu, opravdu líto. Zaplatím vám čistírnu." Kapesník nakonec našla a první, co zvládla? Přitisknout ho na cizincův hrudník. Téměř jako by se jednalo o dva milence v romantické komedii.

Už stihol stretnúť pár svojich kolegov, s ktorými prehodil pár zdvorilostných fráz, prípadne sa zoznámil s ich manželkami či inými spoločníčkami, ale vždy sa nakoniec zas pobral ďalej, aby stihol vidieť čo najviac. Prišiel sa predsa trochu zabaviť, nie sa vykeciavať s kolegami, čo môže robiť aj v práci. Trochu ho síce škrelo, že tam bol sám a nevzal niekoho so sebou, s kým by si ten festival mohol užiť a zdieľať s ním svoje nadšenie z krásy čínskej kultúry, ale až tak veľa ľudí v meste nepoznal, takže poriadne nemal koho zavolať. Ale on to zvládne aj sám.
Bol pripravený nájsť si nejaký stánok so sake, čiže tradičným čínskym nápojom, počul o ňom veľa, ale ešte ho neochutnal, doteraz sa k tomu nedostal a teraz, keď bol psychicky pripravený, nevedel natrafiť na žiaden stánok, kde by ho mali, hlavná vec, že doteraz boli skoro všade. Už mal chuť sa otočiť a vrátiť sa tam, kde videl stánky, kde ho predávali, ale vtom do neho ktosi vrazil. Nie silno, ale zľakol sa, pretože to skutočne nečakal. Ostal zarazene hľadieť pred seba aby zistil čo sa to vlastne stalo a komu by sa mal ospravedlniť, že doňho vrazil, ale ako sa ukázalo, tá dievčina ho predbehla a začala sa ospravedlňovať prvá. Až teraz postrehol, že na neho vyliala svoj nápoj, z ktorého vône usúdil, že to je presne to, čo doteraz hľadal a nevedel to nájsť. Takže mu nebo zoslalo sake, ale trochu inak, než by bol očakával. Musel sa tomu zasmiať. Až potom si však uvedomil, že to môže vyzerať aj tak, že sa smeje na nej, preto zas rýchlo prestal a len sa zahanbene pousmial.
"Nič sa nedeje, niet sa za čo ospravedlňovať. To sa vyčistí." Snažil sa ju nejako upokojiť, pretože ako sa zdalo, dosť ju to vyviedlo z miery.
Uchopil jej ruku do oboch svojich aj s vreckovkou, ktorú v nej držala a usmial sa na ňu. Zdalo sa mu, že tá jej malá ručička sa v jeho dlaniach stráca. To má skutočne také veľké ruky? "Prosím, netrápte sa tým. Rozhodne od Vás nemôžem chcieť, aby ste mi zaplatili čistiareň, to zvládnem aj sám." Snažil sa ju upokojiť. Dúfal, že to zaberie, len nerád by jej spôsoboval starosti. Bolo mu jasné, že to neurobila schválne a keď videl ako sa snaží, nemohol sa na ňu hnevať ani keby chcel. Bola na to až príliš rozkošná. "Ak mi to však chcete vynahradiť, rád by som sa Vás opýtal, kde ste si ten nápoj kúpila. Ja sám tu už hľadám nejaký ten čas stánok, kde by ho predávali, ale nemal som to šťastie nájsť ho. Rád by som Vám kúpil nové pitie, keďže toto sa rozlialo." Samozrejme, určite pri tom kúpi pitie aj sebe, predsa sa ho len tak nevzdá aj napriek tomu, že ho už vlastne má, určite sa však nebude snažiť o to, aby ho nejako dostal z toho kabátu. Teda... len keď ho bude chcieť vyčistiť. Ale to má čas. Kabát bol dosť hrubý, takže na oblečenie sa mu to nedostalo a nemá mu tak byť prečo zima. A aby si kvôli jednému mokrému kabátu nechal ujsť festival, to tiež nehrozilo. Ešte k tomu keď hrozilo, že si možno práve našiel novú kamarátku. Ak ju teda svojou prehnanou milotou práve nezastrašil. On sa ju však len snažil upokojiť, tvárila sa akoby ju snáď mal zbiť za to, že ho obliala, ale to by mu ani vo sne nenapadlo, práve naopak. Je ochotný urobiť čokoľvek, len preto, aby mohla dnes v noci spať pokojne a bez strachu, že by ju prišiel do rána podrezať.
Čím na neho zapôsobila, že bol takýto? Samozrejme, je milý aj normálne, ale možno za to môže to, že sa tvárila tak vystrašene alebo možno jej celkový zjav. Musel uznať, že dievča pred ním je stelesnením slova nádherné a kto vie či za to môžu len jej krásne oči alebo aj ten zvyšok. Žena ako ona sa len tak nevidí, čo spôsobilo, že mal toľko šťastia, že obliala práve jeho a môže ju tak pozvať na drink? Nič viac za tým nevidel, aj tak ho možno nakoniec odmietne, ale bol by rád, keby v jej spoločnosti mohol stráviť ešte aspoň pár chvíľ. Ukradnúť si trochu viac z jej času.