Chinese Lunar Festival

<<

Že by Imogen nějak výrazně dávala na čínský horoskop a podobné věci, to se nedá úplně říct, nicméně někdy je vhodné vypadnou z práce, přestat se zíráním do mikroskopu a jít se seznamovat – hlavně když je jeden ve městě docela ještě nový, a potřebuje kontakty – tedy, nějaké jiné, než pracovní a sousedské. Koneckonců Imogen je společenský tvor a právě proto nějaké kamarády a známé potřebuje, protože když jich bude mít co by na jedné ruce spočítala, všem by za chvíli vymluvila díru do hlavy. Navíc, určitě to bude zábava – takové festivaly a podobné věci vždycky jsou.
Tu teorii si samozřejmě ověří jakmile dorazí do okamžité blízkosti čínské čtvrti. Ačkoliv se nejedná o nic, co by předtím ve svém dlouhém životě neviděla, všechny ty barvy, hromada lidí a jídla, jí téměř okamžitě vykouzlí široký úsměv na tváři. Na chviličku ji napadne, jestli by ji existence těhle chrámů urazit, ale nakonec se sama se sebou shodne na tom, že to je absurdní myšlenka, kterou pravděpodobně jen zabíjí čas, protože stejně jako kdyby měla prezentovat před třídou svůj projekt o plísních, i tech je krapet nervózní – ale takovým tím nadšeným způsobem. Chvíli jen tak stojí na místě a dívá se kolem sebe, tlemíc se jako měsíček na hnoji, kručení v žaludku jí ale připomene, že za celý den v práci toho moc nesnědla (primárně proto, že by asi nebylo úplně nejlepší míchat pizzu a vzorky), takže nadšeně zarazí ruce do kapes černého kabátu a vydá se hlavou napřed do davu lidí. Velmi opatrně se začne prodírat k nejbližšímu stánku, pravděpodobně s nějakým typicky čínským street-foodem – nebo taky ne, kdo ví, Imogen by určitě byla schopná zkoušet nějaké veverky na špejli nebo něco podobného. Očividně ale není dostatečně hladová, protože místo toho, aby si vzala první jídlo, co jí někdo nabídne, začne to tam všechno obhlížet, jako kdyby hledala perfektní jídlo. Nakonec se zastaví u jednoho krajního stánku, protože už začíná mít pocit, že ji někdo může snad soudit za to, že vypadá trochu jako ztracené – ale velmi šťastné – dítě. Chvíli zkoumavě prohlíží nějaké kuličky, které se momentálně připravují někomu před ní, načež velmi rychle usoudí, že sladké takhle ze začátku večera úplně není nejlepší nápad, a tak zase popojde trochu dál, uvažujíc, že by možná měla přestat být vybíravá a prostě si vzít nějaké knedlíčky – případně by si taky mohla vzít od každého jedno… těžké rozhodnutí. Nakonec usoudí, že nejlepší bude neplánovat – jako vždycky –, začít něčím známým a pak prostě improvizovat.
U nejbližšího dalšího stánku si sežene ty knedlíčky, protože to je nejjednodušší, a protože si úplně není jistá, jak přesně by měla tady tuhle seznamovací věc zahájit (jako kdyby to snad nedělala už stokrát), rozhodne se, že nejlepší strategií bude stát všem v cestě a usmívat se co nejvíc to jde. Protože to vůbec není divný a rozhodně by si někdo neřekl, že asi utekla někde z cvokárny, že. Na její obranu, pořád lepší než kdyby na náhodné lidi začala jen tak mluvit, to by tak akorát někoho traumatizovala.

Pomaly kráča ulicami, prediera sa pomedzi ľudí. Dnes má voľno a tak má na sebe len džínsy a akési vyťahané tričko s obrázkom a čierny kabát s fialovým šátkom. Na hlave pletenú čiapku, ktorá skôr pripomína čiapku Kevina z filmu Sám doma. Hladným pohľadom preskakuje z jednej strany ulice na druhú. Nie je nadšená z toľkého množstva ľudí, ale keď sa na plagátiku, ktorý oznamoval oslavy roka prasaťa dočítala o tom, že tu bude veľa stánkov s jedlom, nemohla odolať. A už vôbec nie keď má dnes voľno. Snaží sa v dave kľučkovať tak, aby sa ľudí ani nedotkla, ale nie je to práve jej silná stránka. Tu niekomu stúpi na nohu, tam niekoho strčí lakťom medzi rebrá, či sa potkne a takmer prigniavi dieťa. Zúfalo však pokračuje ďalej na ceste za jedlom, hoci akýsi kúsok jej mysle jej navráva, že mala radšej zostať doma a objednať si donášku. Náhle sa zastaví, keď sa nemá kadiaľ prepchať medzi ľuďmi. Nešťastne sa postaví na špičky, aby videla, kde sa to celé zastavilo, no je jej to prd platné. Je zhruba rovnako vysoká ako všetci naokolo. Nešťastne si povzdychne. Tá vôňa jedla, tá lákavá vôňa všemožných dobrôt je niekde tam vpredu! Prečo sa nemôžu hýbať rýchlejšie? Čo ak mi už nič nezostane? V duchu narieka a snaží sa prepchať dopredu. Jej snaha je však korunovaná neúspechom. Nešťastne prešľapuje na mieste akoby potrebovala ísť na toaletu. Tým upúta pohľad zopár ľudí okolo nej a tak s tým prestane. Preto sa snaží myslieť len na všetky tie možné a nemožné dobroty, ktoré stánky tam niekde vpredu ponúkajú. Možno tam bude aj dango... V mysli má farebné guličky na paličke, hoci si nie je presne istá tým, z čoho to vlastne je. Z myšlienok ju preberú deti, pobehujúce okolo - uvrhnú ju však do celkom nového prúdu myšlienok. Nerozumie tomu, ako tu, v takom hrozne hustom dave môžu tak pokojne pobehovať, akoby mali všetok priestor sveta k dispozícii. Musí sa nad tým pousmiať. Pre deti je priestor aj tam, kde pre nás nie je. preletí jej mysľou a jej úsmev sa ešte rozšíri. Možno keby sa nejakým spôsobom dokázala vrátiť k mysleniu dieťaťa, dostala by sa k stánkom s jedlom rýchlejšie. Možno by videla cestičku, ktorú s mysľou dospelej nevidí. V duchu si odfrkne. Na niečo také by som sa musela na svet pozerať aj z detskej perspektívy... a na to som príliš vysoká. Na jej šťastie, ako sa zaoberá takýmito myšlienkami, nevedomky robí pomalé kroky vpred. Posúva sa, no je taká zabraná do myšlienok, že svoje pomalé napredovanie si uvedomuje až v momente, keď sa vďaka davu ocitá priamo pred jedným zo stánkom z občerstvenia. Keď ju zasiahne to osvietenie, oči sa jej pootvoria nadšením. Konečne sa dostala k jedlu! Cesta za jedlom, sa nakoniec vyplatila! Hneď ako je to možné, poprosí stánkarov o tie tradičné pochutiny. Aby ju dav náhodou neodvliekol preč postaví sa s jedlom tak, aby bola blízko stánku a po prvej dávke si mohla ísť po repete. Vyžaruje z nej priam nákazlivá spokojnosť.

Charlie patřila k pravidelným návštěvnicím čínského lunárního festivalu, kdy spolu s ostatníma v Chinatown slavila příchod nového roku. Ne, že by dbala na horoskopy a fakt, že letos se jednalo o rok vepře, v ní vzbuzoval sotva jakékoliv pocity, byla to atmosféra samotné události, která jí sem táhla. Tuhle čtvrť Shadow Hills pro jeden večer naplnila barevná světla lampionů, ohňů, svíček i veřejného osvětlení, všude kolem byly k vidění roztodivné masky a kostýmy, ulice voněla cizokrajným jídlem a každý... každý se zdál příjemně uvolněný, všichni se usmívali, bavili se a Charlie? Ta se něčím podobným i přes chlad v duši a racionální odtažitost definující její život alespoň jednou v roce ráda nechávala strhnout a s úsměvem na rtech zde trávila svůj večer. Někdy se sama zapojila, koupila si lampion a jako malá holčička se září v očích sledovala stovky světel, jindy si zvolila roli tiché pozorovatelky - vše však stejně vyplynulo postupně během večera, kdy buďto potkala někoho dostatečně zajímavého nebo... šla domů sama. A výjimečně jí to nijak nevadilo, necítila se znuděná nebo opuštěná, ba naopak vlezla do peřin a jako utahané štěně brzo usnula.
Ani letošní festival tedy nevynechala, rozzářeně sledovala dění okolo sebe a nechala se pohltit atmosférou momentu i prostředí, na rtech zvýrazněných rudou rtěnkou jí hrál úsměv, který mohl sotva značit cokoliv jiného než upřímné štěstí, zatímco hnědé oči zvýrazněné černými linkami sledovaly průvod před sebou. Tváře jí lehce zčervenaly díky alkoholu, který jí příjemně stoupl do hlavy z upíjení rýžového vína. Pro tenhle večer vytáhla ze skříně šaty v čínském střihu s límečkem, lemující její postavu, v rudé barvě vyšívané modrými a bílými květy, které doplnila modrými lodičkami a především též čerstvými květinami zapletenými do drdolu na temeni hlavy, z něhož několik zvlněných pramínků splývalo podél tváře. Kabát už dávno přehodila přes stolek vedle sebe - ač její ruce pokrývala husí kůže, stála blízko jednoho z ohřívadel a krom toho se jí stejně zdálo, že sama hoří.

Nebyl to první večer, kdy kouřil jednu cigaretu za druhou. Být člověkem dávno by si přivodil rakovinu plic, jejichž barva by připomínala šaty čerstvé vdovy - zčernalé až do morku kostí. Jenže co se může stát někomu, kdo se vlastně už jistou dobu nepohybuje ve světě živých? Tedy ne na své cestě? Přesně tak, nic. Nemohl zemřít na další cigaretu, na nikotinem se obalující obsah plic. Maximálně znečistí ovzduší, podpoří ozónovou díru a špačkem zadupaným do země naruší celistvost kočičích hlav dláždících městečko Shadow Hills skrz na skrz. Krabička camelek už prakticky zela prázdnotou a velbloud na obalu se vyhýbal jakémukoliv druhu očního kontaktu s majitelem napůl zmačkaného kouska papíru. Špaček letěl na zem, zadupán špičkou mokasíny, než poslední cigareta v balíčku vklouzla mezi prsty, sirkou podpálený tabák se rozvoněl v proužku dýmu táhnoucím se nad hlavami přítomných bláznů, kteří si chtěli vychutnat oslavy příchodu Nového roku po tradičním čínském způsobu. Chtě nechtě se nad tím ušklíbl. Patetičtí ubožáci, pomyslel si s další myšlenkou navazující na to, že jim Nový rok nepřinese vůbec žádné štěstí. Někomu zemře příbuzný, jiný se sám stane něčí obětí, takhle to v tomhle městě chodilo - nikdo si nemohl být jistý tím, zda se vůbec dožije dalšího rána. Zdálo se to kruté? Muži zachumlanému v teplém černém kabátu s vyhrnutým límcem do tváře rozhodně ne. Světlýma očima pozoroval dav pomalu se seskupující do hloučků, když nacházeli mezi návštěvníky čínské čtvrti staré známé, s nimiž se rozhodli z úcty prohodit nějaké to slovo. Zavzpomínat na staré dobré časy, vyměnit si těch pár poznatků o životě. Patetické...

Vyfoukávaje oblaka kouře ze rtů přeskakoval pohledem z jednoho návštěvníka na druhého, z místních na cizince, vnímaje zpěv jejich krve. Měl hlad, i když před příchodem vysál pár kapek z věčně uhihňané vysokoškolačky, která hodlala strávit pár dnů s rodiči, žaludek se dožadoval dalšího krmení. Věděl, že čím déle bude tomu volání odolávat, tím se stane háklivější a popuzenější a to nikdy nesvědčí obchodům. Jenže jen málokdo se pohyboval osamoceně, což Jamieho tak akorát iritovalo. Neměl chuť se cpát do utvořených skupinek, vyhlídnout si nejslabšího člena stáda. Pohled stočil směrem doprava, k ohništi, od něhož se držel v uctivější vzdálenosti. Přeci jen bylo všeobecně známo, že upírům oheň nesvědčí. Ne, že by se jednalo vyloženě o chorobný strach, fóbii, avšak predátor pozná nebezpečí a to se mu vysmívalo do tváře. Namísto toho, aby úšklebek vrátil nazpět, zvedl oči o něco výš - k mladé ženě postávající opodál od ostatních, avšak v dostatečné blízkosti plamenů. Aby se zahřála? Patrně, jak nasvědčovala husí kůže pokrývající odhalená předloktí. Zdála se sama, spokojená ale přesto sama. Tváře pohrávaly růžovým odstínem, patrně už stihla vypít švestkové nebo rýžové víno hojně podávané ve zdejších ulicích. Téměř na každém rohu ho návštěvníkům zdarma cpali, aby veselí proudilo všemi světovými směry. "Víte, že když budete o něco blíž, nebude vám taková zima. Ten oheň vás nekousne." Bradou poukázal na ohniště a vzdálenost mezi ní a zdrojem tepla.

Byl to hlas, který ji vyrušil z jejího rozjímání. Mladistvý, sic dostatečně mužný, snadno šlo ale poznat, že nepatřil žádnému páprdovi, kterého chytla druhé nebo třetí míza a rozhodl se zkoušet štěstí u mladých zlatokopek. Mezi ně by možná Charlie kde kdo zařadil, na druhou stranu si ale držela svůj standard a pokud se rozhodla s někým strávit noc, pak se jí ten někdo musel vskutku zamlouvat. Nikdy nebyla natolik tragická a patetická, aby vlezl do pelechu ke každému, komu v kapse šustilo dostatečné množství bankovek - a podobné ženštiny se jí hnusily. Udržovala si určitý standard, kdy za přinesenou rozkoš žádala minimálně to samé na oplátku. Někdo by ji nazval děvkou, ona sama se raději považovala za někoho, koho baví žít bez zbytečných závazků a ve jméně všech svých nejskrytějších tužeb - vždyť i proto sama sobě dovolila úlet se svou nejlepší přítelkyní a jejich vztah tak možná do jisté míry ohrozila, než se ukázalo, že jedna společná noc nic nezničila, možná spíš naopak. Abbie tu však nyní nebyla. Namísto toho hnědé oči odvrátí od procházejícího průvodu, namísto toho je upře na muže, který k ní promluvil - a pohled? Ten se jí dozajista zamlouval.
"Možná jen čekám na někoho, kdo by mě zahřál," opáčí s pohledem do výrazných šedomodrých očích zasazených do víc než pohledné tváře, z níž by se pravděpodobně nejedné rozklepaly kolena. Charlie však nebyla každá, její zájem vždy něco stál - o nezajímavé floutky, kteří uměli hovořit tak akorát o drahých autech a chvástali se bohatstvím svého otce, měla zájem jen v časech největší nouze. Věřila tomu, že je sama dostatečně inteligentní, aby si zasloužila někoho, kdo jí myšlenkově odpovídá. Alespoň natolik byla hrdá. Na něm, na muži, kterého měla před sebou, však bylo něco zvláštního, něco... jiného, ať už to dělalo cokoli. "Charleen Gaëlle Rochée." Možná i proto se nakonec představí svým plným jménem, nechávaje na něm, ať si z něj vybere, co se mu líbí, místo toho k němu natáhne ruku s pěstěnými, nalakovanými nehty.

Sledoval ji zpoza přimhouřených očí - světlo věčně se kývajících lampiónů se čas od času stávalo otravným a do jisté míry rozptylujícím pro smysly i takového tvora, za jakého se upír může považovat. Hodnotil ji? Ano, jak by také ne. Přemýšlel, co si o něm myslí, jestli se s ním bude cítit v bezpečí natolik, aby se rozhodla konverzovat na jakékoliv téma včetně toho, kde vyrůstali její rodiče a co má v plánu za pět let, nebo si bude hrát na tajemnou, aby se cítila dobývaná. To bývalo moderní pojetí ženy - cítily se natolik sebevědomé, že to nepřestávaly dávat najevo. Nadřazené mužům. Přesně tomuto typu žen by ze všeho nejraději zakroutil krkem jenom proto, aby viděl jejich strach ve chvíli toho sladkého uvědomění si, že přeci jen nejsou na nejvyšší příčce žebříčku a nyní se staly něčí kořistí. Tato žena? Zdála se sebou jistá, což na jednu stranu oceňoval. Na tu druhou ho to v jistém smyslu iritovalo, avšak bývala to obvykle právě ona konverzace, co postupně odkrývalo karty jednotlivých hráčů, než nakonec vyložili postupku do dalšího kola.

"Abyste nezmrzla při tom čekání," zasměje se v troufalé odpovědi, která byla přesně tím typem, nad nímž ženy pohrdavě zavírají oči nebo vlepí parádně štiplavou facku. Řadil se mezi drzé floutky, ačkoliv si potrpěl i na ono gentlemanské chování - zvláště pak ve chvílích, kdy bylo třeba zařídit obchod. S omluvným úsměvem jí věnuje sklopení očí k zemi, ač i to mu dlouho nevydrží, v příští chvíli ji už zase hledí do hnědých kukadel. "Nemyslel jsem to zle, na druhou stranu když se podíváte, co je tu za sbírku..." Pouze nad tím potřese hlavou. Většina patřila k místním a slečinka se nezdála jako někdo, kdo odejde ruku v ruce s čínským přistěhovalcem do noci. Spíš jako někdo, kdo mu s opovržením sdělí, že tuhle prdelku nedostane ani kdyby jí zaplatil sto dolarů a věnoval všechny zlatý Budhy v ulici. "Buď jsou zadaní, nebo pod obraz. A nebo místní. Tak jako tak žádná výhra," pousměje se do cigarety, než znovu vtáhne tabákový kouř, potěžkávaje ho v plicích, než ho nechá vypustit do ovzduší nad jejich hlavou. "James Scott Carpenter," odpoví na představení, zatímco se jeho pravačka natahuje na klasické gesto vedoucí k seznámení, tedy krátké potřesení rukou na znamení, že ji vzal na vědomí a její jméno si snad i zapamatuje. "Tudíž bych vám doporučil se přisunout blíž k tomu ohřívadlu, pokud se nehodláte stát ledovou královnou, Leen," osloví ji mazlivou přezdívkou, zkráceninou jejího jména, aniž by použil první písmena.

Jedinou odpovědí, kterou se mu na jeho slova dostane, je povytáhnuté obočí, jestli si nehodlá svou odpověď rozmyslet, nebo se svévolně rozhodl již druhou větou v celé konverzaci jakékoliv své šance zabít - a pokud, z jakého důvodu jí vůbec oslovil. Mohla by to zjistit - mohla by to zjistit tak snadno, stačilo by mu nahlédnout do hlavy, odkrýt jeho nejtemnější touhy a úmysly, stejně jako sexuální vášně. Působil jako floutek, hezounek, kterému dívka padají do náruče samy a při každém slově se pokorně zahihňají, jen aby nepřišly o jeho pozornost. Dovedla si to snadno představit - vzhled pro to určitě měl. Ironicky se tak od sebe pravděpodobně příliš nelišili. Oba byli zvyklí dostat přesně to, co chtěli, o nic méně. Jenže na to, aby tak snadno padla do léčky, byla už příliš stará. Jeho úsměv, který měl snad vyjádřit pokoru či omluvu, mu nevěřila - nehodil se k němu. Dokázala však ocenit snahu... Možná. Podle toho, s čím přijde příště. Na jeho pobídku jen krátce přejede pohledem ulici - svým způsobem měl pravdu. Mnoho takových, jako ona, zde již nezbývalo, většina obyvatel sem zamířilo s partnery, s rodinou či s vidinou dobrého pití a záminky se opít, zvláště v tuhle pozdní hodinu. Až na pár výjimek, jak jinak... I během tohoto festivalu se našlo mnoho svobodných, kteří toužili po společnosti. Otázkou jen zůstávalo, jestli budou dost dobří pro Charleen. Vzápětí se však znova podívá na něj. "A to z vás dělá co?" odpoví, snad trochu kousavě, nejspíš aby se jen tak snadno nedala. Taky nebyl žádná výhra? Nebo na něj za rohem čekala přítelkyně, která si jen potřebovala odskočit? Minimálně fakt, že byl místní, mohla vyloučit docela spolehlivě, pokud si ho neadoptovala čínská rodina.
Ruku znova stáhne k sobě, když se seznámí, aniž by zatím pronášela jakékoliv další klišé. Těší ji? Ještě neví. Uvidí se později. Nebo ráno... "Je mi tu dobře," odpoví nakonec na jeho slova. Možná měla husí kůži, ale zima jí rozhodně nebyla - to by si snadno oblékla kabát. "Jakkoli je vaše starost o mé zdraví vážně dojemná, pokud je skutečně pravým důvodem, proč jste se se mnou dal do řeči, budu velmi zklamaná, Jamie." Ani ona jej neosloví formálně, jeho plným jménem - sám jí k tomu nedal důvod. Na moment se odmlčí, skousne si spodní ret, sledujíc ho. Sic stále stál v uctivé vzdálenost, mírně se nakloní jeho směrem. "Povězte mi, Jamie, upřímně - po čem vaše srdce touží?" Mohla by to zjistit snadno. Mohla by si přečíst jeho myšlenky. Ale to by bylo příliš snadné, příliš... nudné.

"Pozorovatele," krátce pokrčí rameny nad nedůležitostí vybraného zařazení, neboť žádné z dříve zmíněných mu nepřišlo dostatečně dobré, schopné ocenit jeho přítomnost. Rozhodně nepatřil mezi ty, kteří doufali, že si tu najdou přiopilou dívku, z níž se později vyklube možná budoucí partnerka (nebo také nic), a ani se netoulal po ulicích se ženou, kterou by mohl nazývat přítelkyní. A co se barvy kůže týkalo, nikdo by si Jamieho nespletl s příslušníkem čínské národnosti - nemluvě o tom, že jejich rodný jazyk ani za mák neovládal. Poslední vtáhnutí nikotinu do krevního oběhu, než zbyteček cigarety letí na zem, zašlápnut špičkou mokasíny, zatímco kouř opouští plíce. Ruce narychlo schová do kapes, zimou možná netrpěl, leč některé zvyky jsou železná košile a ani po tolika letech se jich Jamie nedokázal zbavit. "Ne stalker," opraví možný myšlenkový pochod nesprávným směrem, aby si nevyložila jeho pozorování jako něco nežádoucího a nezavolala na něj příslušníky policejního orgánu. "Sleduju ostatní a přemýšlím, jaké příběhy se za jejich tvářemi skrývají. Zvláště u dvojic je zábava něco podobného pozorovat. Napětí v jejich tvářích, strojené úsměvy, vynucená konverzace... Pro někoho malé detaily. Pro mě zábava na celý večer." Neměl problém přiznat, že není tak úplně hodný kluk a že se defakto baví nad neštěstím ostatních. "A vy? Podle těch zarudlých tváří bych si tipl, že už jste si dala tak dvě, tři skleničky vína. Tudíž být neslušný, zařadím vás do skupinky těch, kteří se sem přišli opít." Chvíli nechá viset pověstnou odmlku, než se obrátí pohledem směrem k průvodu. "Na druhou stranu jste se pro tuto příležitost vystrojila. Což znamená, že jste sem přišla lovit." Ne, nepředpokládal, že se přišla pouze pobavit, na to se opravdu snažila působit tradičně a uctít tak východní kulturu. Možná doufala, že si jí někdo všimne?

"A já měl za to, že ženy ocení gentlemany a jejich stálou existenci v tomto prohnilém světě, kde se to hemží samými muži s nebezpečím v krvi," utrousí vcelku pobaveně na téma zájmu, aniž by se k ní otočil pohledem. "Kdybych s vámi flirtoval okatě, pak bych byl jako každý druhý, Leen. Určitě jste na to zvyklá, že se k vám posadí muž, pozve vás na skleničku a vy mu na očích vidíte, že se vám chce dostat pod sukni. Zahrajete si s ním tu hru - možná kvůli vínu, možná proto, že se vám líbí. Proč bych měl být stejný?" Další lehké pokrčení ramen, než se nakloní jejím směrem, přesto dost vzdáleně od ohniště. "Proč bych měl dávat najevo jakoukoliv snahu, když v mužích čtete jako v otevřené knize?" Jen na ni pobaveně mrkne, než se vzdálí zpět na své místo plavným pohybem. "Viděl jsem, jak jste si mě prohlížela na začátku. Jste zvyklá hodnotit a dle toho se dáváte s ostatními do řeči." Nemusel být psycholog, aby dokázal říct, co její pohled znamenal. Přesto k ní znovu zabloudí očima, když položí jednoduchou, zároveň však těžkou otázku. Opět se spiklenecky nakloní jejím směrem, téměř jako by jí chtěl sdělit osobní tajemství střežené dlouhá léta. "Proč to nezkusíte zjistit sama, drahá? To vy jste ta, kdo čte v lidech."