Library

Jantarem zbarvené oči sledovaly mrholení postupně měnící okolní krajinu na pohádkovou říši, pro jakou by vraždil každý režisér, jemuž by přírodní živly ušetřily několik tisíc na výdajích za další efekty přidané do filmu. Lesk sněhových vloček se mihotal za sklem vysokých oken, vypadlých z gotického románu. Milovala tohle místo - tiché, poklidné, držené v ústraní od všeho špatného. Od světa tam venku. Někoho dusivé ticho ničilo, vídala návštěvníky, jak se neustále otáčejí přes rameno a hledají podezřelý stín jen proto, aby mohli urychleně opustit místo s tichými nadávkami na rtech. Minna nikdy nechápala, co se jim na klidu místní knihovny nelíbí. Vždyť ona se radovala z každého kroku, kdy se klapot podpatků rozléhal po místnosti a dolétl i k uším těch nejvzdálenějších čtenářů. Zvuk gumových podrážek tenisek, když se malé děti rozeběhly uličkami, hledaje mezi zástupem knih tu svou nejoblíbenější. Nepravidelnost otáčených stránek, vůni potištěného papíru a občasné zavrzání posunuté židle, když se některý z čtenářů vydal knihu vrátit, či si ji vypůjčit domů pro další hodiny plné zábavného čtení.

I dnes tomu nebylo jinak - rusé vlasy se přelévaly přes ramena na záda, jen několik pramínků vlnek si nesla spletené na temeni, aby udržovaly zbytek kučer daleko z očí, obezřetně si prohlížejících kupu nešťastně vrácených knih založených v policích mimo kategorii. Nesnesla netaktnost vůči knihovně a uspěchané zakládání knih na místa, kam nepatřily. Ve volných chvílích, které se poslední dobou objevovaly až příliš často, mířila do chrámu vědění, vypomáhajíc staré paní Macbethové, od které přebírala náruč až po okraj naplněnou vrácenými knihami. Posláním bylo správně je založit do řad, do poloprázdných polic a dát jim možnost být nalezeny v chumlu mnoha dalších titulů. Postupně se pokoušela zaplnit sekci spojenou s historií a filozofií, po paměti už věděla, kam jaký autor patří. Několik prázdných míst ji nutilo roztržitě se poohlížet po několika tichých přísedících, očima pohroužených do inkoustem vyplněných řádků. Javorově hnědé oči sklouzly i k jednomu z prvních návštěvníků - mladě vyhlížejícímu muži s ostře řezanou tváří, jakou by mnoho dívek označilo za pohlednou. Minna v ní viděla symetrii, jaká se v módním průmyslu považovala za správnou, ačkoliv mu koutek občas maličko utíkal směrem nahoru, což zrzku nutilo nahýbat hlavu doprava, pohledem vnímající každý malý záškub. V duchu jich napočítala pět za posledních šest minut. Něco v ní toužilo za ním dojít a převzít knihu do bezpečí i přes skutečnost, že se nechoval jako někdo, koho baví knihy ničit a nejlépe hromadně polévat benzínem a pálit. Nebo s nimi prostě jen přikládat do krbu. Svůj krok pečlivě vážila - vždy se projevilo tiché, drobné zaváhání jeho směrem, napřaženou nohu okamžitě skryla za druhou, načež prudce vtáhla kyslík do plic. Neholdovala sebevědomí, nikdy jeho princip nechápala a často zaměňovala sebevědomé lidi za arogantní. Nakonec se přeci jen odvážila vykročit vstříc novému poznání a tedy za světlovlasým cizincem. V šedých šatech střižených po kolena a bílou košilí připomínala staromódní knihovnici nebo děvče na hodině v katolické škole, žádný kousek těla nepůsobil vyzývavě odhalený. "Už... " První zásek - jak jen ho oslovit? Má ho pozdravit? Dědeček ji učil zdravit, zvlášť v takto malém městě. "Dobrý-... den. Už jste dočetl?" Vychrlená slova nedávala příliš prostoru pro odmlku, snad jen pouze na tu, která vznikla po jejím dotazu. Pohled těkal mezi mladým mužem a knihou, kterou mu zkrátka toužila vyrvat z ruky a uklidit pro vlastní klid.

Nervozitou zesílené tiky postupně vyhledávaly cestu na povrch, jak dokazovaly chabé pokusy potlačit záškuby prstů, jimiž se toužila natáhnout po knížkách vyložených na stole, sevřít je v dlaních a s obaly přitisknutými na hrudníku pláchnout do bezpečí řad regálů. Autismus se nikdy na první pohled u ní neprojevoval jako u ostatních, jen málokdo ho byl schopen v první chvíli zpozorovat. Většinou až se slovy - prvním, druhý, někdy dokonce i patnáctým si ten, ke komu promlouvala, uvědomil, že je jiná. Odlišná, tak jí občas nazývali. Mnohdy však slýchala označení 'ta divná, neboť nikdo nebyl schopen o ní smýšlet jako o normální lidské bytosti. Viděli v ní to zpomalené dítě, sotva stačící běžnému dospělému člověku, natož někomu chytřejšímu. Nezajímalo je, že i někdo jako Minna patří mezi soběstačné a zvládá i něco víc než choré hledění před sebe. Nepotřebovala pomoc v jednotlivých úkonech ale v socializaci. Nedokázala se ztotožnit s ostatními, zpočátku ani neviděla žádné rozdíly. To až postupem času, když jí ostatní, zejména pak rodiče, začali vtloukat do hlavy, že je jiná. Příliš jiná na to, aby si našla kamarády. Jen její malý bráška, Thomas, ji chránil. Stal se nejlepším přítelem, jediným, kterého kdy měla.

A pak... zůstala sama. Náhle ztracená v tom ohromném lidském světě, který se o ni nezajímal. Jistotu dodával leda dědeček, co si čas od času povzdechl nad jejím mírně naivním chováním a přímým myšlením bez zbytečných vytáček. I on ji vnímal jako poněkud jednoduchou, na rozdíl od ostatních vyzdvihoval tuto přednost, nezatracoval ji. Nenutil Minnu, aby se chovala, jak ostatní žádali. Nechtěl, aby předstírala něco, čím nebyla. Čím ani nemohla být.

Hnědé oči s příměsí zlata sklouzávaly z uhrančivé tváře mladého, notně pohledného muže, na obsah řádků rozevřené knihy. Tolik mu ji toužila vzít, jak dokazovaly lehce se natahující prsty, které ihned sevřela do drobných pěstiček v touze zabránit tomu proradnému, perfekcionistickému hlásku, co do ní neustále ryl. Měla by tu knihu uklidit, vrátit ji na místo, kam patří. Ale taktéž nedokázala bouchnout deskami čtenáři pod nosem a s grácií, kde by nechybělo pohození hlavy, ji uvěznit v bezpečí paží. Hvízdnutí vzduchu vtáhnutého lehounce pootevřenými rty přinutil jednu z postarších dam sedící nedaleko nich pozvednout hlavu a dopřát nesourodé dvojici nesouhlasný pohled s hlasitým "pšššt!" rozléhajícím se po knihovně. Rusovláska si ani neuvědomila, že tak 'hlasitě' zaprotestovala neverbálně na spojení slov 'hledám a vytahuji'. V koutku duše se jí nelíbila představa, jak tu převrací celou knihovnu vzhůru nohama, vytahuje titul za titulem v honbě za vybraným kouskem, ke kterému ho táhne jeho srdce. "Neměl byste je jen tak vytahovat!" Vyhrknutí přišlo rázně - dost na to, aby opět upoutali pozornost stařenky mračící se na ně zpoza obrouček, které patřily k módním tak před téměř šedesáti lety. "Myslím... vytahovat a pak je nevracet na jejich místa. Není to... fér vůči zdejším zaměstnancům. A vůči knihám. Každá patří na své místo. Každá má své místo," zopakuje už o něco tišeji na důkaz pokory. Vůči knihám? Knihovnicím? Toť otázka.

Zhoupnutím na špičkách dávala najevo nervozitu, neměla v oblibě přímé otázky. Nerada na ně odpovídala a raději se vyhýbala všemu, co se jí týkalo - alespoň otevřeně. "Knihovnice potřebovala pomoc. Rovnám knihy podle abecedy. Je to svědomitá práce," přikývne zlehka, v očích zasněný výraz. Kdyby mohla, hýčkala by každý titul. "J-já... je chtěla uklidit. Tento titul." Nakonec neodolala a prstem přejela po nápisu na titulní straně tvrdých, ošoupaných desek knihy ležící mezi nimi. Téměř se zdálo, že si ji skutečně přitáhne k sobě a dokonce s ní uteče, lidem okolo přišla tak nejistá, nemotorná a stydlivá, jak dokazoval plachý pohled těkající všude jinde, jen ne po mladíkově tváři. Nikdy dlouho nevydržela očima zaklesnout do očí druhého, raději se toulala při zemi. "Jaké to je? Ten... Kierke... gaard?" Přeskakovala jednotlivá písmenka, snažila si dát dohromady výsledné slovo, ačkoliv jméno znělo dalece cize. "O čem píše?"

Patrně se ji neznámý muž rozhodl mučit, týrat perfekcionistickou dušičku každým pohybem, každým slovem, jak dokazovalo zaťukání kloubem prstu na obal svrchního titulu. Tlumený zvuk se rozléhal kolem, rezonoval jejími kostmi a nutil ji potlačovat narůstající touhu sebrat veškeré knihy a pláchnout s nimi. Šepot hlásku sílil, až zbabělostí zarývala nehty do dlaní tak silně, že si začínala ničit kůži pokrytou drobnými mozoly od práce s hudebními nástroji, čímž tak akorát vytvářela menší pulzy bolesti. "Nedělejte to!" Náhlé vyhrknutí doprovodil šokem zesílený nádech, přičemž po knihách chmátla, odstrkávaje jich z jeho dosahu. "... Prosím," vydechne požadavek, pohledem stále utíkaje před jeho očima. Nedokázala na něj hledět zpříma, ani nemohla. Jí podobní se očnímu kontaktu vyhýbali a Minna se pokaždé cítila jako při křížovém výslechu, který na ni občas uvalili rodiče. Jen s Thomasem to bývalo čas od času jiné. Dokázala by říct, jakou barvu měly jeho oči, když se smál. A jak naopak prázdné vypadaly, když umíral. Dlouhou dobu si neuvědomovala, že vypadá, jako by mu jednu chtěla těmi knihami fláknout, zamrzlá v čase se nepohnula ani o píď. Teprve po druhém nádechu spouštěla ruce k tělu, svíraje knihy tak pevně, aby jí je nevytrhl - což při jeho muskulatuře by takový problém nebyl, spíš naopak. Bylo by to jako brát dítěti bonbon. "Jen... nechci, abyste je zničil. Když na ně klepete, ničíte jejich vazbu. Tady." Nakonec vrátila knihy zpět na místo na stole, kde seděl i on, obkreslujíc bříškem ukazováčku plochu, kam si dovolil poukázat poklepáním. "Vazba poté praská, narušuje se její stabilita a vznikají prohlubně. Nechci, aby tam vznikaly prohlubně." Ze začátku pokaždé působila profesionálně a pak? Přišlo na jeviště to malé dítě, které hájí své potřeby jednoduchými slovy. Dítě uvězněné v těle dospělé ženy.

Zareagovala vcelku pohotově a nejspíš tak spláchla do kanálu sebejistotu návštěvníka, když následovala jeho kroky, aby se přesvědčila o pravdomluvnosti a slibech. Prst zlehka následoval názvy titulů, jednoho autora po druhém zkoumala ostražitým pohledem, dokud se nezastavila v jedné ze spodních polic, konkrétně u knihy se jménem autora Vladimir Solovjov. "Aha! Tato není správně vrácená," vítězně poukázala na knihu zanesenou do jiné police, než kam oficiálně patřila. Hned si ji přitiskla k tělu, než ji navrátila zpět. Do oddělení filozofie se příliš lidí nehrnulo - snad jen ti, kteří měli ve škole povinný předmět a profesoři je nutili k četbě a eseji. Nebylo divu, o kom začala smýšlet jako o malém kecálkovi.

Lehce škubla ramenem při výtce v podobě otázky. Dostatečně upozornil na fakt, že se odpovědi vyhnula a raději dotaz pojala po svém. Nebyla by to však Minna, kdyby ani tentokrát nevytvořila reakci založenou na vlastních schopnostech adaptovat se takovéto konverzaci. "Pomáhám dědečkovi. Opravuju s ním hudební nástroje. Tady také pomáhám, ale nic za to nechci," vysvětlí pomalu, váhaje s každým slovem tak, aby uvedla na pravou míru pracovní náplň svého života. V knihovně vypomáhala z dobroty srdce, milovala knihy, tichou knihovnu a ráda pozorovala její návštěvníky. Nikdo ji přitom neosočil z civění a podobně, což se Minně líbilo. Zaujatá vysvětlováním filozofického díla neodolala, aby si k němu nakonec nepřisedla, ač váhavě a pouze na okraj židle zastrčené na druhé straně. "A vysvětluje tam, proč lidé si vybírají špatně? Proč raději ubližují ostatním?" Nikdy nechápala tento rozkol rozumu a duševna. Nechápala činy lidí, kteří raději provedli špatnost a ještě si v ní libovali. "Proč to lidi jako vy děláte?" Neoznačila sebe, nekategorizovala sebe do oné skupinky čítající několik miliard obyvatel. Dle sebe chyby nedělala - ne proto, že by snad byla dokonalá, ale protože šla podle vlastního řádu, kde platila jistá pravidla.

"Nevíš, kolik jich klepalo před tebou," namítne bez myšlenky zastavit tok slov, usměrnit ho a možná neznít tak drze. Nic podobného ani neměla v plánu, jak vypovídala klidná tvář a dlouhá odmlka následovaná po podané informaci. Lidé se jí občas zdáli hloupí, neznalí a ona tu byla od toho, aby jejich kroky navrátila na cestu poznání. Jenže někdy si nedali říct a Minna... konec konců byla jen obyčejný člověk. Malý, nijaký v tom ohromném světě. Rty na okamžik stihne k sobě v tiché touze utéct, dlouhé konverzace nepatřily k jejím koníčkům. Proč by ano? Nikdo se s ní nebavil a jen málokdo zatoužil poznat, co se skrývá pod slupkou zrzavého stvoření. Ani si neuvědomila, že spadla do svého zlozvyku s tykáním. Někdy vykala - hlavně starším, zkušenějším. Těm, co vypadali jako ptáčata vypadlá z matčina hnízda? Nedávala jim příliš prostoru získat si jakýkoliv respekt. Její mysl fungovala v podivném slova smyslu, utajeném před zraky ostatních. "Ta kniha ti nic neudělala," pronese posléze s drobným zamračením odrážejícím se hlavně v pohybu obočí sťuklého o sebe. Taky určitě neklepal do lidí na potkání, věděla, že smrtelníci takoví nejsou. Neměli zapotřebí na sebe takto upozorňovat, snad jen blázni. A ti do knihovny nechodili.

Od Solovjova vzhlédla s očima upřenýma kamsi za cizincovo rameno, jantar se zalekl na slunci procházejícím vitrážovým oknem, než pohledem zalétla stranou. "Ach tak," odpoví tiše, hledaje správnou polici po paměti, kam by se ruský filozof měl uchýlit před světem. "Máš na všechno názor?" Tuto otázku obvykle pokládali jí, nikoliv naopak. Dnes si Minna nedokázala pomoct, zdála se s ním napjatá, i když by jeden řekl, že se postupně podvolovala jakémusi uvolnění. Rezavé vlasy zastrčí za ouško, dovolujíc tak návštěvníkovi vidět něco více z rysů pihaté tváře. Profil měla pěkný, trochu skřítkovský, jak její bráška rád říkával. Mezi typické krásky by jí nikdo nezařadil a Minna sama by na sobě nalezla více než dostatečnou kombinaci všemožných vad, které by jí zabránili v kariéře modelky. "I když se tě člověk na nic neptá?" Ten dotaz musel přijít, od ní skutečně ano. Popravdě netušila, jak jinak mu naznačit, že všechny tyto informace se staly v jejích očích bezpředmětnými. Možná podobně jako ona nechápal osobní prostor? Neptala se. Plno zbytečných otázek, které zůstávaly viset nevyslovené mezi nimi.

Zlehka pokrčí rameny, vcelku lhostejně k takové otázce. "Mám ráda knihy a pořádek." Podobný perfekcionismus se hodil i do takové nemocnice, kde vše muselo zářit čistotou a být připraveno na svém místě, jinak by nastal zmatek a pacient by klidně mohl zemřít na stole. "Je to praktické." Tentokrát zaváhala. Přiznat, že jí baví zakládání knih? Už několikrát jí bylo dostatečně vysvětleno, že takové záležitosti lidi nezajímají, nepřipadají jim přitažlivé. "A vy rád čtete Sørena Kierkegaarda. Každý máme něco," zopakuje s úsměvem dědečkovo úsloví. Její zasněnost občas evokovala myšlenku, zda si vůbec uvědomuje svět okolo sebe. S knihami v náručí, které zatím stihla posbírat v další řadě, se zastaví, očima neví kam. Ruce pracují sami za sebe - jedna kniha po druhé mizí v bezpečí poliček, kam patří, zatímco se Minna rozmýšlí nad odpovědí. "Já nedělám špatné věci." Tuhle odpověď by asi nikdo nečekal - ne od dívky postižené autismem. "Nerozhoduji se špatně jako ostatní lidé." Zvláště v těchto chvílích připomínala lehce namyšlené dítě, které věří ve vlastní dokonalost. Způsob, jakým podobná slova pronášela, jakým je vyslovovala, i odmítání pohlédnout mu do očí - jako by snad byla příliš dobrá pro jakýkoliv oční kontakt. "Řídím se dle logiky, ta je vždy správná." Něco na té myšlence ji nutilo se spokojeně usmívat, culit se jako malé děvčátko, které náhle připomínala. Ta myšlenka byla zkrátka hezká. "Vy se řídíte city. City nejsou dobrý pomocník. Mozek je dobrý pomocník." Ukazováček jemně poklepal na spánkový lalok, načež se děvče přiblížilo k mladému muži. "Budeš je ještě číst nebo je mám uklidit?"