Caleb Isaiah Burton's apartment

"Jsem s tebou, malá. Nikam nepůjdu," mumlal k ní tichým hlasem, až překvapivě klidným, aby ji sám ještě svým stresem víc nerozčiloval a nepůsobil starosti. Řada ran vypadala horší než byly a Caleb mohl ostatně jen doufat, že zranění nezasáhlo žádný důležitý životní orgán, protože v dané chvíli by jí sotva pomohl. A zavolat záchranku? Snad poprvý za dlouhou dobu litoval, že není o něco víc majetnej, protože po ošetření v nemocnici by se nedoplatila i kdyby jí finančně vypomohl - ne s podobným zraněním. Absolutně neexistující záchranná síť sociálního systému byl jeden z bodů, který ho v současné společnosti rozčiloval a vytáčel - ti, co měli peníze a obvykle nic z toho nepotřebovali, měli vše, zatímco lidé jako ona neměli zhola a bez nadsázky vůbec nic. Jeho jediným štěstím bylo to, že díky Orwellovi i pozdějšímu životu si stihl prožít pár obdobných situací a získal tak základní medický výcvik. I díky němu si je po té, co jí vyhrne zkrvavené triko, jist, že se jedná ránu po bodnutí a nemusí se v ní tím pádem šťourat, bolestivě hledat kulku. Navíc nepůsobila ani tak hluboce, jak se skutečně obával - jen množství krve mu dělalo starosti. Na ránu přiloží gázový polštářek, zatímco si začne chystat další věci včetně chirurgické kožní sešívačky. Netradiční, takřka černá barva její krve mu však mohla sotva ujít - nekomentuje ji, samozřejmě že ne, ale v onen moment se mu na mysli vybaví zmrzlá káva a uvědomění, že není člověk, čemuž napovídalo čím dál tím víc drobností, na které by normálně nepřišel.
Když znova promluví, pohlédne na ni, na její vyděšenou tvář. Bolest nemusela cítit šokem, ale mohlo to mít souvislost i s její skutečnou podstatou - to však rovněž nebylo něco, co hodlal nyní řešit a dohadovat se, zvlášť když si jí očividně nebyla vědomá. "Měl jsem přítele, kterého postřelili. Do krku, každej se divil, že to přežil. Pak mi řekl, že byl jen divně otupělej, trochu to pálilo, ale... vlastně to vůbec nebolelo. Je to šok, malá, a nic přirozenějšího bys na světě nenašla." Šok a adrenalin uměl dělat své - viděl bojovat muže s několika zásahy, který stál na nohou a bojoval do té doby, než byl konec. Až pak si uvědomil, co se stalo, až pak začaly rány postupně bolet a přestaly až tehdy, když zemřel, protože mu již nebylo pomoci. Když má vše nachystané, znova se k ní nakloní, pohladí ji po tváři. "Tohle možná bolet bude. Omlouvám se." Za jakoukoli zbytečnou újmu, co jí způsobí ve snaze zacelit ránu a zastavit tak krvácení. Ránu nejprve vydezinfikuje - opatrně, ale pořádně, aniž by možnost infekce zanedbával, protože následky gangrény již také viděl. Naštěstí nebyla nijak dlouhá, takže na její "zašití" stačily celkem tři svorky, jejichž bolestivou aplikaci mohl sotva zmírnit, ale obecně byl celý proces rychleji u konce než s jehlou, jak už dávno pochopil. Nakonec pak ránu přelepí velkou náplastí, opatrně přichytávaje její okraje k její pokožce, aby hezky přilnuly. Její tvář sice vypadala poněkud pomláceně, ale nezdálo se, že by potřebovala něco jiného než balíček mražené zeleniny, aby trochu zmírnil otok. "Na tu čelist ti dám něco studenýho, dobře? Měla by ses zkusit trochu prospat, Lee." Bříško by pro zatím mělo být natolik v pořádku, aby se nebál, že mu usne - a spánek jí naopak víc než prospěje. "Budu tady. Celou dobu," slíbí ještě nakonec.

Naslouchat hlubokému hlasu přinášelo uvolnění, vytouženou jistotu, že u ní zůstával a nerozhodl se ji nechat zemřít pohozenou na pohovce jako kus hadru. Pro své bezpečí z něj ani na moment nespustila pohled, sledujíc každý jeho krok, každý pohyb, jímž se jí pokoušel zachránit. "Dobře... dobře..." Chtěla mu věřit, nic jiného si momentálně nepřála - snad kromě faktu, aby zůstala naživu a neskončila jako další mrtvá šlapka, co byla jen ve špatný čas na špatném místě. Jenže kolikrát i jí říkali, že to bude dobré? Že je vše v pořádku? Lhali jí. Každý člen rodiny jí lhal včetně Benjiho a Lee začínala ztrácet důvěru v lidstvo, v jeho upřímnost. Umírajícím se obvykle lhalo, aby nemysleli na nejhorší, ne? Naslibovaná šťastná budoucnost se stávala marným cílem pro ty, kteří vydechovali naposled. Nechtěla k nim patřit, ještě ne. Bylo jí dvacet pět, měla celý život před sebou, nemohla ho promarnit hloupou smrtí. "Je to... moc špatný?" Poprvé před odpovědí zavřela oči. Bála se, bála se ji znát, děsila se reality, ačkoliv by se nedivila, kdyby jí zkusil lhát a namlouvat, že to nic není a uzdraví se. Vyděšená tak akorát přikývla, když se omluvil za způsobenou bolest, zatímco se jí snažil ránu vyčistit před možným tetanem a podobným svinstvem, co v krvi mohlo nadělat nepěknou paseku. S hlavou zakloněnou pozorovala strop namísto Caleba a jeho šikovné práce polního chirurga, kdy jí několikrát scvakl kůži k sobě. Nic z toho necítila, bolest stále nepřicházela, i když měla. Vždyť celá rodina, o mámě nemluvě, si z ní utahovala, že jí stačí málo, aby brečela bolestí, když se o něco bouchla. A teď? Nic. Ještě před několika měsíci by přísahala, že na silnější stisk reagovala bolestným syknutím. Přísahala by, že všechno... všechno bylo jinak.

Usnula vyčerpáním ještě než se stihl vrátit s balíčkem mražené zeleniny. Vyčerpaná, zmoklá, zbitá a hlavně nešťastná. Celá událost se jí vracela ve snech, dokud se ve svých nočních můrách neocitla znovu v Hill house. Široká hala s mramorovou podlahou, jíž dominovalo ohromné schodiště vedoucí do prvního patra spolu s portrétem zakladatelů visícím na odpočívadle. Sochy obalené pavučinami slepě sledovaly každičký její krok, když se vydávala do soukromé zimní zahrady celé ze skla. Jako malá si zde ráda hrávala mezi růžemi a obzvlášť milovala točité kovové schodiště, nyní už značně rozviklané, jak ho nikdo dlouhá léta neopravil. Pomalu se vydávala k němu, prsty zkřehlé zimou kopírovaly tepané zábradlí. Stoupala vzhůru, dokud nevyšla na malou promenádu, odkud mohla sledovat celou zahradu jako na dlani. Pokaždé jí ten pohled dokázal rozveselit, jenže dnes? Ne, cítila smutek, hluboký přetrvávající smutek. A pak jako by někdo utáhl smyčku kolem jejího krku a chladné ruce do ní strčily takovou silou, až se ocitla v prostoru bez jediného podpůrného bodu. Probudila se s dlaní kolem krku, prsty obemykající místo, kde cítila konopné lano, jak jí stahuje do hlubin smrti. Sny o smrti nesnášela a zvlášť ty své, kdy se jeden opakoval dokolečka do zbláznění. Oči rozšířené hrůzou hypnotizovaly místnost před sebou, nevěda, kde se to vlastně ocitla. Vzpomínky do sebe zapadaly jako puzzle, přesto ne natolik rychle - to až pohled na spícího Caleba ji uvolnil, aby napětí v ramenech povolilo a Lee vydechla úlevou. Konečně si začínala uvědomovat, kde se nachází a jak se sem vlastně dostala. To poslední ji přimělo k sednutí si a zvednutí se, kroky směřovaly k zrcadlu, aby si konečně prohlédla, co s ní ten hajzl všiváckej provedl. Do očí ji hned uhodila fialová modřina na čelisti, s takovou si ji žádnej chlap několik dnů nevybere. Další se nacházela na rameni a jak postupně zjistila, když si stáhla tílko a nahá, bez podprsenky, se prohlížela v odraze, tak další schytala do ledvin a žeber. A ačkoliv její pohled přitahovala hlavně oblepená rána, její mysl se bouřila proti každému shlédnutí oním směrem. Namísto toho vzala do rukou tričko, obhlížejíc škody, které její akt vyvolal. Tmavé fleky od krve neskončily jenom na něm, i džíny jí byly nasáklé a díky dešti rozpité. Co jí však udivovalo nejvíc? Ta čerň. Něco s ní vážně nebylo v pořádku. A jen, jak na to začala myslet? Její tričko se začalo pokrývat ledovou krustou. Zděšená Lee tak učinila to, co každý, kdo je v šoku - s hrůzou v očích a šokovaným zalapáním po dechu kus oblečení zahodila - led se v tu chvíli roztříštil na několik částí směřující na všechny možné strany. "N-ne-ne-ne-ne-ne... To... se mi jenom zdá, je to jenom další přelud, Lee. Jenom další přelud ve tvé hlavě. Nic z toho není skutečné, nic není skutečné... Nic..." Čím víc si tohle namlouvala, tím horší se zdál výsledek - tentokrát v podobě slz stékajících po tvářích.

Usnula rychle - a nejspíš nebylo divu vzhledem k tomu, čím si muselo její tělo projít a z co ho ještě čekalo během období regenerace. Neopustil ji, aby si sám lehl do postele, přesně jak slíbil. Místo toho se usadil v křesle, berouc mezi prsty ještě cigaretu, kterou naštěstí stihl dokouřit před tím, než usnul a zamezil tak samovznícení. Společníka mu v tenhle moment dělal pejsek, který mu s prosebným pohledem vyskočil na klín a nakonec se mu stulil do klubíčka na břiše, cítíc, že v místnosti je něco špatně. Neměl v plánu usnout tak tvrdě, ale posledních pár dní bylo náročných a Lee se k němu dostala do situace, kdy měl po celém dny všeho plný zuby, takže nakonec stejně beznadějně vytuhl v ne zrovna příjemné poloze, z níž ho nejspíš bude další den solidně bolet krk.
Probudil ho až pohyb na jeho klíně. Zvuk. Hlas - hlas, který zněl natolik zoufale, aby ho probral rychleji než obvykle, otevíraje oči, aby rychle a zmateně přelítl pohledem místnost ve snaze se zorientovat a pochopit, co se děje, ale vzpomínky se mu vrátily natolik rychle, aby se ve výjevu před ním dobře vyznal. Polonahá Lee. Roztříštěné a zmrzlé triko jen kus od něj. Pejsek, co se bázlivě krčil pod stolem, nejspíš též vyděšený vzpomínkami na svůj život před Calebem i jejím nezvyklým chováním. To vše stačilo k tomu, aby se vzápětí zvedl z křesla, přecházeje k ní - ne však rychle, naopak, pomalu, aby ji nevyplašil, přistupujíc k ní, jako by se snad jednalo o exotické zvířátko, vzácné, které by rád lapil. "To nic... Nic se neděje, Lee," promluví k ní lehce. Když ho k sobě pustí, jemně ji vezme za ramena, otáčeje jí tak, aby neměla před očima rozbité triko, které jí nyní na klidu nejspíš nepřidávalo. "Budeš v pořádku, maličká. Jsi jen v šoku, unavená..." Nyní se mohl vymluvit na tohle - podobný rzhovor s ní měl mít nejspíš až tehdy, až bude v pořádku. Jednu ruku k ní zvedne, pokládaje jí na její tvář. "Cítíš mě? Tohle je skutečný. Soustřeď se na to, dýchej, dobře?"

Přestávala tušit, kde se nachází hranice reality a začíná fantazijní svět plný imaginárních bludů, a to ji ničilo čím dál tím víc. Měla chuť křičet, nadávat a plakat v ten samý moment, hledaje odpověď na své otázky, které se tak akorát začínaly kupit. Co se s ní dělo? Proč? Co komu udělala? "Calebe, něco je se mnou špatně. Něco... J-já... J-já nevím co, a-ale... to-tohle není normální, chápeš to?" Pátrala u něj po reakci, která jí sdělí, že se jí to všechno nezdá, že je to realita a on? Že to také vidí. "Vidíš to, že jo? Vidíš to jako já," poukáže směrem k tričku ležícímu na zemi, zatímco se všude kolem pomalu rozpouštěl led do studených loužiček. "J-já nejsem blázen, Calebe. Nejsem... Vidím to, co ostatní ne, ale nejsem blázen." Snaha přesvědčit ho vedla až k tomu, že se ho bojácně chytla za tričko, žmoulaje ho v zatnutých pěstičkách. "Říkal jsi, že mi věříš. Říkal's to. Pamatuješ? Říkal's, že mi věříš." Znovu a znovu se dovolávala jeho dřívějšího tvrzení o jeho víře v její vidiny. "Něco se se mnou děje, Calebe... T-tohle... nejsem já. Nejsem... čarodějnice a-ani superhrdinka." V očích se leskl strach, nedokázala pochopit, kde se její moc vzala, ač se to stalo, alespoň dle ní, poprvé. "Mám strach..."

Zůstávalo na něm, aby ji uklidnil, v tomto mu přenechala otěže a volnou ruku. "Ne, ne, ne," namítne chabě vůči myšlence, že je natolik oslabená, aby... možná blouznila? Snažil se tvrdit, že to také nevidí? Snažil se jí lhát? "Myslela jsem, že mi věříš..." Opět se spálila jako u rodiny? Nejspíš nemohla věřit nikomu. Nikomu, ani sobě ne, jak se zdálo. "Calebe," zakňučí prosebně, než se znovu rozpláče. "J-já... tu bolest necítím... Měla bych, ale necítím..." Už by našla další námitky, když její slova ustala - a stačilo k tomu jen to, aby jí položil dlaň na tvář. Horkost pod kůží tak příjemně hřála na studené pokožce a Lee vydechla úlevou. Cítila ho. Cítila ho jako tehdy v noci, když spolu spali. Víčka se zachvěla, jak tmavovláska otevřela oči, hledíc do těch jeho. Byly tak podobně hluboké a doufající, jako by si přál, aby se její svět zlepšil. Skutečně? Nezdálo se jí to, protože si to přála? Namísto dalších pochybností to byla ona, kdo učinili krok vpřed, lehce si stoupaje na špičky. Pro polibek. Pro sladký, jemný polibek na rty. Měl pravdu - cítila ho a ta potřeba v ní ji jen utvrzovala, že o nic z toho nechce přijít. Nechce ztratit tu možnost cítit jeho blízkost, teplo i chuť rtů na těch svých. Uvolňoval ji, pomáhal jí zapomenout. A přitom všem u něj nacházela hřejivou náruč bezpečí. Proto se vydala za ním - věděla, že ji v tom nenechá.

Rázem polibek skončil přerušený z její strany, nevěda, kam s očima. "O-omlouvám se, já jen... Když jsi říkal, že... Když jsi chtěl, abych tě cítila... J-já chtěla. A-a cítila jsem tě. A... nebyla jsem si jistá... Chtěla jsem víc... T-tohle jsem neměla, je mi to líto, Calebe. Tohle... byl blbý nápad." Měl Jamie a i když s ním nejspíš nežila, nehodlala jim bourat vztah o to víc.

Mohl jí lhát. Nekecat ji, že je přece všechno v pořádku a jí se všechno jen zdá - to by mnohé uklidnilo, problém však tkvěl v tom, že ona do této skupiny nepatřila, ba naopak, podobná slova by jen přilila olej do ohně a Caleb tušil, že něco podobnýho by nevedlo k ničemu šťastnýmu a veselýmu. O to víc, když se přes něj zase přelila vlna její bolesti i strachu, který v onen moment pociťovala a jejich dotek ho donutil tyhle vjemy cítit o to víc výrazně. Věděl, nakolik by jí ublížil, kdyby se jí snažil namluvit, že je všechno naprosto v pohodě - nebylo. Očividně to moc dobře věděli oba a chránit ji před pravdou znamenalo, že jí ještě víc ublíží. Zvláště k jasnému a nezlomnému důkazu v podobě zmrzlého trička, co se na zemi pomalu měnilo v mokré hadry. "Pořád ti věřím," přizná nakonec. Lež by ze sebe nevysoukal - možná by se tvářila jako milosrdná, ale na něco takovýho si nikdy nehrál. A v tomto případě by uškodila ještě mnohem víc. "Nezdá se ti ani... nejsem blázen. Taky to vidím.Triko i tu krev." Snadno by mohla dojít k závěru, že vlastně nic nevidí a že to říká jen pro její uklidnění - sama se ale nikdy nezmínila o tom, co v ní strach vyvolalo, co bylo podnětem pro její záchvat paniky. Tím, že ony dvě hlavní podivnosti vyslovil, snad posílí dostatečně svou důvěryhodnost. "Přijdem na to, fajn? Pomůžu ti, slibuju. Ale až ti bude líp..." Ne, když měla díru v břiše a podlitiny nejen na tváři, ale i na celém torzu.
Její polibek ho překvapí, sotva však nepříjemně - sám ji měl plnou hlavu natolik, aby ji toužil znova políbit, ochutnat (a nejen rty), ale vzhledem k jejímu stavu mu jednoduše nic podobnýho nepřišlo na mysl. Dlaň na tváři zůstane, jen se o něco více zanoří do vlasů, přitahuje si k sobě, zatímco ruku obtočí kolem jejího pasu a sám se k ní skloní, stále berouc na vědomí její zranění a fakt, že že napínaní břišních svalů jí možná nebolí, ale ráně dobře rozhodně nedělá a on ji nechtěl svorkovat znova. Podobně, jako to byla ona, kdo polibek inicioval, je to též ona, kdo ho ukončí - zmateně, ztraceně. Caleb se však sotva tvářil naštvaně, uraženě, pohoršeně... Nemohl. Místo toho ji stále držel u sebe a navíc jí vtiskl polibek na čelo. Něžný, takřka láskyplný. Prsty jí přejede po páteři, než dlaň položí na holá bedra. "Nebyl, Lee," praví prostě, ale snad dostatečně výstižně. Na kousek se odtáhne, aby ji mohl přejet očima, nyní s malým zamračením. "Přelepím ti tu ránu a ty... si dáš sprchu." Pořád byla od krve, nehledě na špinavý oblečení se zatvrdlou krvavou krustou. Mohl děkovat současnému stavu zdravotnictví za voděodolný náplasti, které možná nebyly ideální na hojení, ale nyní zajistí, aby se jí rána zbytečně nerozmáčela.

Opět se propadala hlubokou černou dírou jako Alenka v Říši divů. Jen kolem ní nelítalo piáno a podobné hlouposti, nežila zde kočka Šklíba ani Srdcová královna. Jenže tentokrát se jí dostalo záchranných křídel v podobě Caleba a jeho důvěry v tvrzení, která by každý racionálně uvažující člověk bral za nepřijatelná, pokoušeje se je jakýmkoliv vědeckým způsobem vyvrátit. Objímala ji, držela v bezpečí před světem plným zatracení, špínou lidských myšlenek a strachu, aby se minulost znovu a znovu neopakovala jako kdysi. Dokolečka prožívat to samé? Kdo by po něčem podobném toužil? "Děkuju," zašeptá o něco klidnější, nebyla sama, kdo viděl všechnu tu zkázu kolem sebe. Příslib, že jí nenechá ve štychu? Zněl jako rajská hudba pro její uši. "Dobře, dobře," zopakuje to jedno slůvko s vidinou, že konečně... konečně po dlouhé době není sama a našla někoho, komu na ní záleží podobně jako tomu bývalo u Benjiho. Myšlenka na něj, na jeho ztrátu, zaplavila její srdce hlubokým žalem, který po uplynulých měsících nestačila rozchodit. Byl jejím dvojčetem, spřízněnou duší spojenou poutem, jakému se nic nevyrovnalo. Věděli o sobě úplně všechno, znali emoce toho druhého a věděli, když je něco špatně. Chyběl jí, chybělo jí ono vědění a ačkoliv čas od času se zdálo, že cítí něco podobného, nepřikládala tomu tolik zájmu.

Cítit touhu po druhém se zdálo něčím novým. Zda patřila jí či jemu, na to sotva mohla znát odpověď - své nově získané schopnosti neovládala, ani netušila, že nějaké má. Empatickou duší byla vždy, i když touto abilitou dominovala spíše Monroe, představující jim velkou sestru, náhradu za matku. Podobně jako Sam, i ona byla racionálně založená, na rozdíl od bratra se však u ní nalézalo milosrdenství a soucit, jaký jejich nejstarší sourozenec neprojevoval. Caleb? Líbil se jí, to nepopírala - alespoň v myšlenkách ne. Nahlas? Bylo by jí trapně něco podobného sdělit, červenala by se jako malá holka. Dobře líbal a sama s ním cítila něco, co už dlouho ne - pocit sdílení. Bezpečí. Jistotu. Důvěru. Nechoval se vůči ní sobecky, neupřednostňoval své potřeby nad její a Lee se u něj cítila vítaná, nikoliv na obtíž. "Dobře," zašeptá tiše. I to byl důvod, proč ho políbila znovu z vlastní iniciativy, jednu ruku položenou na rameni zatímco tou druhou si ho přitahovala blíž k sobě, ač stále balancovala na špičkách. Až Calebova připomínka, že vypadá tak trochu jako strašák, ač sdělena mile a bez jakéhokoliv pohrdání v hlase, ji přinutila zastavit své počínání a vrátit se do současnosti - stále tak trochu krvavé a zmatené. "Jo, máš pravdu, musím vypadat... děsně," přizná nahlas fakt, že se sama za sebe tak nějak stydí, což ji ihned povzbudilo k zakrytí si ňader zkřížením paží přes ně. Ránu nebylo těžké přelepit a trefit do sprchy? To zvládla sama, sundavaje si zakrvácené rifle a spodní prádlo, než vlezla pod příjemně teplý proud vody. Špína a krev se postupně odplavovaly, sledovala ty podivné obrazce, za jaké by se nemusel stydět ani Rorschach. Už čistá vylezla ze sprchy, zahalujíce se do vypůjčené osušky, pohled okamžitě směřoval do zrcadla nad umyvadlem. Nevypadala tak děsně, jak předpokládala, v mnohém ji balamutila krev. Prsty zkoumaly modřinu na čelisti, která jí ještě pár dnů bude pořádně strašit, očima zkoumaje fialovou barvu. Bála se podívat někam jinam, protože věděla... věděla, že tam je. Její odraz, její přítomnost vyplňovala Leeino srdce strachem. "Prosím, jdi pryč... jdi pryč... jdi pryč..." Za mumlání své prosby si začala pohrávat s cípem osušky. Zrovna, když potřebovala svých sedm kamínků, je nemohla mít k dispozici, fakt pech. Naštěstí, jak se ukázalo, modlitba zafungovala skvěle a ze zrcadla na ni nepokukoval všudypřítomný duch. Bosky sešla dolů do půli schodů, hledaje Caleba. "Nemáš... něco na půjčení? Nechci ti brát oblečení jako minule." Tehdy se chovala drze, dnes? Sotva takovou mohla být.

Zdálo se, že jeho slib ji přece jen trochu uklidnil a pomohl jí nalézt pevnou půdu pod nohama – o to líp, že ho myslel vážně. S Lee bylo skutečně něco v nepořádku, ač něco podobného a hlavně takhle formulovaného by nahlas nikdy neřekl. Byla jednoduše… Jiná. Jiná podobně jako on, ne obyčejný člověk, na které byl zvyklý. Zároveň však nemohla být jako on, padlý nebo jakýkoliv jiný anděl, zrovna tak démonku v ní rozhodně nespatřoval, sic její schopnosti, které zjevně neovládala a ony reagovaly na její pocity a emoční stav, by jim mohly třebas i odpovídat. Krom toho, jednalo se též o informaci pro něj – celou dobu, co ji neviděl, mu v hlavě neustále šrotovalo, přemýšlel, s kým mohl mít čest. Své oči a to, co viděl, na rozdíl od ní nemusel zpochybňovat, byl si dostatečně jist svou příčetností, ale ani to mu příliš nepomohlo – ve světě nadpřirozených bytostí se nevyznal, málokdy se s nějakou shledal, ač se zdálo, že Shadow Hills oplývá jejich mimořádnou koncentrací – dobře věděl, že není jediný anděl v celém městě a zrovna tak měl přehled o pár démonech.
„Pomůže ti. Uvolníš se.“ Teplá voda byla na ztuhlé a unavené svaly to nejlepší, s trochou štěstí jí pomůže najít trochu klidu a užít si proud, co na ni bude spadat. Udělal jí alespoň tu laskavost, že po celou dobu jejich rozhovoru neočumoval její prsa, ba naopak jí hleděl do očí – už jen z toho principu, že sex nebo jakýkoli náznaky musely být snad to poslední, po čem toužila vzhledem k tomu, že očekával, že za tohle všechno mohl jeden z jejích zvrácených klientů, jejichž choutky nikdy nepochopil. Kdo si dokazuje sílu na malých holkách? Co je to za člověka? Do koupelny jí ještě doprovodí, aby jí půjčil čistou, velkou a huňatou osušku, než jí ponechá soukromí, aby se mohla v klidu osprchovat a sprchu si užila tak dlouho, jak jen bude chtít. Sám se vrátil do obýváku, aby se popasoval s nepořádkem, co se včera neobtěžoval uklidit – nejen po ní, ale též špinavým nádobím a jinými věcmi, které původně plánoval uklidit včerejší večer, až se vrátí z práce, protože dámskou návštěvu na mysli fakt neměl, ne po Jamie. Jak se však ukázalo, jeho otec stále pracuje dost nevypočitatelně – a Caleb upřímně doufal, že ve zranění Lee neměl prsty jen pro to, aby jednoho ze svých nezvedených synů nepoučil a nepřipomenul mu, co se může stát, když se k někomu začne příliš vázat. Tehdy, když se ozve její hlas, dával poslední misku na odkapávač – a její slova brzo doprovází i klapot drápků na schodech jeho pejska, který se zjevně osmělil a návštěvu šel po dalším příchodu náležitě přivítat – ač to bylo jen z koupelny. Lee to mohla sotva vnímat, ale Caleb viděl, že si ji voříšek docela oblíbil už jen proto, že se jí nebál jako většiny ostatních cizích lidí, které si do bytu přitáhl. Od Lee si namísto toho žádal tak akorát podrbání, když se jí ochomýtal na schodech kolem nohou s rozvrtěným ocáskem ze strany na stranu. Na její otázku se ale podrbe na zátylku, očividně nejistej – a zamyšlenej. „Popravdě nejsem zrovna sběratel ženskýho prádla.“ No, aspoň si od svých zářezů nebral suvenýry. Což bylo nejspíš i tím, že holky, které si domů tahal, byly rády za ty kousky oblečení, které vlastnily, a tak si nic nezapomínaly – nebo danej oděv ani neměly, což se nejčastěji týkalo spodního prádla. „Mám jenom jednu podprsenku, ale mám obavu, že ti… úplně nebude.“ Mohl jí zalichotit a říct, že by jí byla malá, ale to jí asi nezajímalo. Vzápětí zamíří za ní, stoupaje po schodech, aby se kolem ní s letmým pohlazením po paži, co přišlo zcela automaticky, protáhl a zamířil do své ložnice, kde ze skříně vezme jednu z teplých flanelových košil a kdyby chtěla, taky jedny tepláky, přičemž vše jí podá. „Ty tepláky ti budou příšerně velký, ale… Je to lepší než nic.“ A on docela chápal, že nechce chodit po jeho bytě odhalená, zvláště k okolnostem jejich setkání. „Až pojedu pro jídlo, něco ti vezmu.“ Jen mu bude muset říct velikost, protože na odhadování byl hloupej. Ještě, než ji ale nechá odejít, jí dá ruku pod bradičku – podobně jako první večer, nyní ale proto, aby zkontroloval modřinu. „Vypadá to… Líp než jsem čekal.“ Ale stejně by moc rád udělal něco podobnýho tomu, kdo jí to provedl. Vzápětí jí znova pohlédne do kukadel. „Co kdybys tu… pár dní zůstala, hm? S tím břichem stejně nemůžeš pracovat a aspoň budu vědět, že jsi v bezpečí, máš čas se dát dohromady a nikde nemrzneš. Mě to vadit nebude, takže pokud mě hodláš odmítnout, budeš muset najít jinej důvod, malá…“ Při poslední větě se mu na rtech objeví malý pobavený úsměv, uzavíraje jí tímhle možnou cestu k útěku.

S mokrými vlasy a vydrhnutou kůží připomínala rozbitou panenku pohozenou vlastníkem kamsi do kouta, když ho přestala zajímat. Modřinami posetá kůže nevyhlížela ani za mák hezky a Lee si až moc dobře uvědomovala problém s tím spojený. Tímhle stylem sotva okouzlí nějakého klienta, nevydělá si ani pět dolarů. Kdo by chtěl holku s podlitinou na tváři? Sadista nanejvýš a k těm Caleb, ani část jejích zákazníků, naštěstí nepatřila, za což mohla děkovat bohu. Huňatý ručník poskytoval teplo, kýženější by ovšem bylo, kdyby se mohla zahřát u pána domu, jenže tato myšlenka se momentálně zdála nevhodná. Ačkoliv opětoval polibek, neexistovalo mezi nimi nic jiného než sexuální napětí a jakési přátelské pouto tvořené dvěma lidmi. Divnými lidmi, protože Caleb? Ten zcela jistě nepatřil mezi normální sortu lidí - ta se totiž o zraněné pouliční šlapky nestará. V tomhle ohledu se mu obdivovala a musela uznat, že je velmi zvláštní, aby mu za tuhle schopnost někdo nezlomil srdce. "Ahoj, malej," zašeptá při znovu setkání se s mazlíčkem, nezvyklým voříškem, na jehož jméno se minule zapomněla zeptat. Teď se styděla za svůj nezájem o nebohé zvíře, k němuž přisedla na úpatí schodů, drbajíc ho po zádech. "Jak se vůbec jmenuje? Minule... jsem se neptala a je mi to blbý," přizná po chvilce chybu z dřívějších dnů, nad níž se zjevně nikdo nepozastavoval. Tentokrát však neodolala úsměvu za to, jak se k ní němá tvář tulila, škemraje o další podrbání či pohlazení dle toho, co mu pro danou chvíli víc vyhovovalo. "Co si pamatuju, nikdy jsme žádné zvíře neměli." Ne, nemohla si žádné vybavit, ať se snažila sebevíc. Rodiče se je sice pokoušeli učit odpovědnosti za jiné, ale na zvíře by nikdo nenašel čas a všechny peníze směřovaly na restaurování starého panství. "Teta na ně navíc byla alergická, když... Když jsme se k ní po matčině smrti přestěhovali." Nikdy mu nahlas nepřiznala, že jejího otce vyšetřovali za matčinu smrt, nejspíš ani nemusela. Caleb se nezdál být hloupý, patrně si dal dvě a dvě dohromady.

Vzhlédne od drbání, jedno obočí mírně nadzvednuté v nevinné otázce, zda ho má považovat za sběratele skalpů či nikoliv. "To jsem taky nemyslela, ani jsem... nečekala, že něco takovýho budeš dělat. Spíš jsem myslela... tvoje oblečení? Minule jsem ti tu košili sekla bez optání," připomene mu fakt, že tehdy se nerozpakovala mu zabavit svršek, aniž by se nějak rozpakovala. Dnes? Očividně jí nic z toho nebylo po chuti a nehodlala předstírat, že do jeho života patří natolik, aby si mohla podobné kousky dovolat na denní bázi. "A... Tu ti tu nějaká holka zapomněla nebo sis ji pořídil pro sebe?" Neodolala, pro jednou se zařadila k sortě lidí milující škádlení druhých. "Nezdáš se mi jako někdo, kdo se vyžívá v nošení dámského prádla, ale zeptat se musím." Jen ať ví, s kým má co dočinění, že ano. Když se vrátil s košilí a možností zkusit si i tepláky, které by jí pravděpodobně sklouzávaly z boků, sáhne pouze po prvním předmětu z nabídky. "Nějak si s tím poradím. A navíc... už jsi mě viděl nahou a-... Víš jak..." Nebylo třeba nahlas tvrdit, že viděl úplně vše včetně prostopášných výrazů. Zažil si její sténání i chvilky největší slabosti, kdy se poddávala rozkoši a jeho dlaním. O přírazech nemluvě. "Takže nemám moc co před tebou skrývat." Kolem a kolem neměla už nic, co by před ním zůstalo skryté. "Ale samozřejmě se budu snažit... neprovokovat a neodhalovat nějak zbytečně," dodá rychle s košilí přitisknutou k hrudníku, vraceje se do soukromí koupelny. Zastaví se až při jeho činu - obhlédnutí si modřinou okořeněné tváře. "Je to jen modřina. A není ani první, ani poslední. Jen... mi trochu poničila plány." Oběma muselo být více než jasné, že s tímhle vzhledem, ač mohla být v jeho očích za sebekrásnější holku, nic nevydělá. Než stačila pokračovat v původně naplánované cestě, ujal se slova, tentokrát s nabídkou ubytování na několik dnů. Zaváhala, očividně jí nikdo nic podobného jen tak nenabízel. "Co za to budeš chtít?" Musela se ozvat. Musela znát pravdu. "Nemám ti čím zaplatit, nemám prachy." Ani drogy, ani alkohol. ."A popravdě si teď nepřipadám ani moc přitažlivá, abych ti to oplatila v posteli." To byl konec konců také jediný způsob platby, jaký mu mohla dopřát. "Proč to děláš? Sbíráš holky z ulice z nějakýho pošahanýho samaritánství?" Znovu se v ní ozvala malá kapka nedůvěry, zachovávaje obranný postoj. "Určitě to není proto, že by ses do mě zakoukal, na tolik si fakt nevěřím," pronese s náznakem cynismu, vzápětí však sklopí oči, upíraje je k podlaze. "Ale díky. Za všechno... co pro mě děláš. Nezasloužím si to." Měla na krku dost problémů a ve skříni nespočet kostlivců. Copak o něco z toho stál? Jedině, že by se pekelně nudil. "Já... oblíknu se," naznačí plány vytahujíc košili do výšky, než se vydá do koupelny, aby ze sebe vydrhla poslední kapky vody a natáhla na sebe teplý flanelový kus oděvu.

Když se skloní k pejskovi, na jeho tváři se objeví úsměv – zvlášť s pohledem na hnědé psí oči, co se na ni upíraly s pomalu zbožnou láskou za jedno podrbání. Voříšek byl neskutečně hodnej, mazlivej a pokornej, mnohdy očividně vyděšený z možnosti, že by ho snad Caleb ztloukl, což nikdy neudělal… Ale o jeho předchozích majitelích se to určitě říct nedalo. Od doby, co u něj žil, značně pookřál, pořád byl ale neskonale vděčný za každý něžný dotek i pohlazení, kterého se mu dostalo. „Líbíš se mu…“ zkonstatuje prostě, tohle už ale stihl poznat – voříškovy reakce znal natolik dobře, aby se v jeho psí duši alespoň trochu vyznal. Oči se z pejska přesunou na ni při její otázce. „Popravdě… Nemá jméno…“ Pokaždý, když na to narazil, mu to přišlo poněkud trapný, ač to nic neměnilo – Caleb ho měl rád bez ohledu na to, jestli ho pojmenoval nebo ne, ale nejdřív se nemohl rozmyslet a pak… Pak se každé jméno zdálo neadekvátní. „Oslovuju ho… různě. A on to zpravidla chápe.“ Malej, drobek, mazle… Voříšek slyšel na vše, dost možná hodně reagoval na jeho tón hlasu i na případný povel, které naštěstí uměl, takže se Caleb nemusel bát brát ho ven bez vodítka. Nejspíš věděl, že je mu tu dobře. „Já zas dost času strávil na cestách, ale… Když jsem usazenej, bylo by to tu bez něj smutný.“ O to smutnější, takhle měl nějakou společnost pokaždý, za což byl vděčný. Zvířata si začal pořizovat někdy v 80. letech minulého století a od té doby ho vždy někdo doprovázel, ať už pes, kočka, jednou třebas i želva nebo had. Nebyl vybíravej, co vypadalo opuštěně, to přijal k sobě. Předtím to tolik nešlo vzhledem k jeho stylu života, kdy měl celý život prakticky naházeny v báglu na zádech.
Při jejím poškádlením – snad prvním za celou dobu – povytáhne obočí, než se uchechtne. „Vtipný. Ale myslím, že jsem hormonálně docela vyrovnanej,“ pronese jejím směrem, z nějakého důvodu s obrazem Boba z Klubu rváčů – chlapíka, co se potýkal se zvětšeným poprsím. „A krajka není můj oblíbenej materiál.“ Jak si asi stihla všimnout, když ze sebe svlíkal oblečení. Předá jí kousek oděvu, který si vybrala. „Jo… Dobře. Bylo to spíš kvůli tobě, já… si asi nemám na co stěžovat.“ I když byla celá modrá, stejně se mu líbila – ty modřiny na to neměly moc vliv a když si vzpomněl, jak zatraceně sexy byly její nožky vykukující z jeho košile? Sotva mohl říct, že se mu ten obrázek nelíbil. A že se mu nebude líbit znova, vědom si však toho, že se nyní nachází v úplně jiné situace a pokud něco nechce, pak to, aby se cítila jako… děvka. „Něco ti pak koupím,“ řekne nakonec, nejspíš aby jeden toho druhého neuváděl do trapných a nejistých situací, neboť jak se zdálo, oba by si vslatně vyšli vstříc… Ale obávali se reakce toho druhého.
„Já vím. Nic… Společnost. A pokud budeš na něčem trvat… Umíš vařit? Ocením, když po návratu z práce budu mít jídlo hotový a nebudu ho muset teprve dělat. Jakýkoli…“ Netušil, jestli se někdy naučila vařit, ale popravdě by za snahu ocenil klidně i polívku nebo těstoviny ze sáčku. „Můžeš si vybrat, čím mi to oplatíš, nechám to na tobě…“ Pokrčí rameny, aby si sama rozmyslela měnu. On by ji tu nechal i zadarmo, na druhou stranu ale nechtěl, aby z podezřívavosti vycouvala a odešla. „Ne, to není… Jseš hezká, ale… myslím, že mám v sobě až moc racionality.“ Ušklíbne se. Líbila se mu – ale myšlení měl natolik jasný, aby si nenechal pobláznit hlavu. Pomoct jí chtěl, ale totéž by udělal pro každou další bez podmínky. To, že na ní mohl před pár dny oči nechat, byl asi prostě příjemnej bonus. „Řekněme, že furt naivně věřím v lidskou ochotu pomoct a podržet v nouzi. Nebo že se rád koukám tam, kde se ostatní dívat nechtěj. A že tím zaháním samotu.“ Lidí měl kolem sebe sice pořád dost, ale to nic neměnilo na tom, že vesměs byl sám – dlouhodobě a navždy, což byl přesně trest, jaký mu chtěl jeho Otec za troufalost uložit. „Není za co. Pokud jde o mě, každej si zaslouží šanci.“ Druhou, ale klidně i třetí, desátou. Lee nebyla špatnej člověk – potřeboval 10 minut, aby se k této informaci dopídil. Jen málo holek jako ona bylo. Na její slova s úsměvem přikývne. „Budu tady…“ Tentokrát i s kávou a jídlem, které jí dost možná také scházelo.

Pohled, který mu věnovala po drobné výměně škádlivě hravých poznámek, potvrzoval jeho domněnku - moc dobře věděla, jaký v tomto ohledu je, pamatovala si společně strávenou noc, kde nic nenasvědčovalo tomu, že by si její podprsenku hodlal navléct na tělo. "Jo, já vím," dodá s úsměvem, ve tváři zrůžovělá rozpaky při vzpomínkách na to, jaké zvuky z něj dokázala během sexu vyloudit. Nebýt si jistý sám sebou? Nic podobného by se nestalo. V ložnici si rozuměli, padli si do noty. Pro Lee se jejich milování řadilo k tomu nejlepšímu, co za poslední roky zažila - a nejen roky. Mohla by tiše potvrdit, že Caleb s přehledem překonal všechny její dosavadní partnery, ať už dlouhodobé nebo ty, co vyžadovali rozkoš na jednu noc. "Mám pocit, že na mě ti minule nevadila," naznačí fakt, jemuž se nešlo vyhnout. Pokud si dobře vzpomínala, její poprsí zahalené krajkou se mu líbilo, mohl na něm oči nechat. "Popravdě moje taky ne. Čmajzla jsem jí, protože... jsem chtěla něco pěknýho na sebe." Tentokrát už se její tváře nejenom červenaly, doslova hořely ponížením nad skutečností, že se nebála obrat nějaký butik o zboží a bez zaplacení zdrhnout. "Když žiješ na ulici, moc pěknejch věcí si nekoupíš. A já... se chtěla líbit. Povrchní, já vim, ale tehdy... tehdy jsem si nedokázala pomoct. Stejně jako jsem první noc, když jsem byla u tebe, přemýšlela nad tim, kde máš schovaný prachy. Promiň." Přiznala se k faktu, který před ním původně hodlala utajit. Jenže... jak by mohla? Choval se k ní mile, otevřeně a Lee jen sotva dokázala pochopit důvod. Existoval nějaký skrytý? Netušila a pátrat po něm znamenalo přivodit si bolest hlavy. "Jsem už prostě taková," jen nad tím pokrčila rameny, dle ní o nic moc nešlo. Těžko se mohla změnit, neměla jak. Nikdo na ní nedával pozor, nesměroval ji správnou cestou, nesnažil se jí pomoct. "Ale asi bys to měl vědět." Jo, upřímnost nade vše, ačkoliv v tento moment by si Lee nejraději nafackovala za svou zbrklou poznámku.

"Na vaření je spíš Monroe. A máma..." Mezi nimi vznikalo hluboké ticho po vyslovení toho jednoho zakázaného slůvka, po němž vždy následoval tichý pláč. Dnes se obrnila, slz se jí nedostávalo, což mohla být pro Caleba malá výhoda. "Já jsem schopna vyvařit i vodu na čaj," pokrčenými rameny naznačila vlastní neschopnost se o sebe postarat. Neměla tu příležitost - rodina jí jakýkoliv ostrý předmět brala z rukou, v kuchyni se nesměla motat ze stejného důvodu. Aby si něco neudělala, to tvrdili. Možná se jen báli, aby neprovedla něco někomu jinému. "Víš jak, cvok se nemá v kuchyni pohybovat. A... tak nějak jsem při tom zůstala." Viditelně se teď cítila bídně, když se ke všemu přiznala. V domácnosti byla nepoužitelná, neuměla naprosto nic. Vždyť se prakticky nedovedla postarat ani o vlastní přežití, jak by mohla aplikovat podobnou vědu na někoho dalšího? Namísto další odpovědi pouze přikývla, vcházejíc do bezpečí koupelny, kde ze sebe strhla ručník a na tělo si navlékla flanelovou košili příjemně zahřívající její tělo. Zakrvácený džíny a kalhotky hodila do umyvadla, vyhrnujíc si rukávy, aby alespoň z části zbavila džínovinu a bavlnu nepěkných skvrn, než všechno prádlo skončilo v pračce. Nakonec vyšla ven, ani jí nic jiného nezbývalo. S tmavými vlasy postupně schnoucími a dlouhýma odhalenýma nohama působila tak trochu jako jeho prostopášná milenka, s níž si celou noc užíval. "Vrátíš se brzy? J-já... nemám moc ráda dlouhodobou samotu, proto se ptám." Samotu nikdy nezvládala, vždy kolem sebe potřebovala jakýsi život a v tomto ohledu ani pejsek tak úplně nestačil. Následně mu sdělila velikost oblečení, scházeje za ním po schodech. Až na tom úplně posledním se zastavila. Důvod? Jednoduchý. Přitáhnout si ho pro polibek na rozloučenou s jedním slovem - "Díky."