Hospital

S jemným úsměvem vyprovodil malého pacienta ke dveřím, za kterými čekala jeho maminka, která se mohla uchodit. "Nic to není, paní Smithová." ujistil ji s klidným úsměvem a podal ženě kus papíru, který sepisoval, když sestra pomáhala oblékat chlapce. "Předpis máte zde. Skočte do lékárny, dokud je otevřeno. Předepsal jsem kapky na vykašlávání. Dohlédněte na to, aby je bral třikrát denně a ať po nich alespoň půl hodiny nejí a nepije. A až přijdete domů, pěkně ho zabalte do peřiny a zkuste to všechno potit. Uvidíme se za týden. Pokud se situace zhoršila, zavolejte a budeme vás čekat." "Děkuji mockrát, pane doktore." řekl tiše chlapec, který držel maminku za ruku a slabě na anděla zamával. Ten se na něj jemně usmál a řekl "Ať si zase pěkně zdraví." A než odešli, stihl mu rozcuchat vlásky.
Zavřel za sebou dveře a povzdechl si. Mezi dětmi se předávala chřipka a nebylo to zrovna ideální. Tenhle chlapík měl štěstí, jen zvýšená teplota a kašel; během týdne by měl být v pořádku. Dneska k němu přišli horší případy a tak byl rád, že tenhle byl relativně v dobré kondici. "Má ještě dneska někdo přijít, sestro?" zeptal se postarší ženy, která jen zakroutila hlavou a zaobírala se počítačem dál. Jeho kolegyně, Olívie, byla postarší žena, která se sama starala o tři děti. Její manžel ji opustil kvůli nějaké mladší. Pokud si dobře pamatoval, byla to jeho asistentka. "Smrdí tu démon." povzdechl si, když o tom slyšel poprvé. Chudák žena od té doby se chlapů straní a spíše se věnuje práci a dětem. Bohužel, práce šla jako první. V nemocnici byl nedostatek perzonálu a sestry kolikrát musely brát několik nočních po sobě. Teď se na ni koukal, ustaraně. Jedla minimálně, pauza skoro žádná. "Olívie, co jste dneska jedla?" zeptal se jí nejdřív, ale když cítil, že se snaží vymyslet lež, hned řekl "Víte co? Jděte domů. Sama jste řekla, že nikdo nepřijde." Chvilku na něj civěla, jakoby spadl z Marsu, ale viděla, že je zcela seriozní, přikývla. "Ale co když-" "Sem už nikdo nepřijde a pokud ano, půjdou na pohotovost. Navíc máte končit za tři hodiny." Starší žena věděla, že s tímto mužem se nedá vyjednávat nebo hádat. Neměla na výběr. Nechtěla zjistit co se stane, pokud neposlechne. Proto s drobným vděčným úsměvem popřála pěkný zbytek dne a odešla. Trochu ho štvalo, že se ta žena tolik přepíná, ale protože lidí bylo málo, nemohl s tím nic dělat.
Uplynulo plus mínus patnáct minut od odchodu sestry a Michael třídil karty do jednotlivých regálů. Na konci dne tam vždy měl několik hromádek a chudinky sestry je musely někdy i po směně třídit. Když se nabídl, že to udělá, vždy ho plácly přes prsty. Prý by jim zničil systém. Nikdy nechápal jaký, ale když v ten den to všechno třídil, doufal, že je všechno na správném místě. Když dal poslední záznam na správné místo, zazvonil mu telefon. Rychle k němu přiběhl a zvedl jej. "Adams?" "Doktore, dostavte se na pohotovost prosím!"
Rychlými kroky se dostavil ke svému kolegovi, který mu podal spis. Srážka dvou aut, zapletla se do toho i chodkyně. Na sále už byl jeden z řidičů, druhý se teprve připravoval. "Kde je ta žena?" zeptal se Michael a jeho kolega si povzdechl. "Sestra jí šoupla na jeden z volných pokojů. Do 45 si myslím." řekl. "Počkat, ona neměla žádné doklady?" zeptal se pediatr, když neviděl žádné bližší informace. Chirurg jen zakroutil hlavou "Nic u sebe neměla." Když se chtěl zeptat ještě na jednu věc, druhý doktor s poznámkou "Promiň, musím jít na sál." odběhl pryč operovat. Michael v to alespoň doufal. Jednou se totiž stalo, že se stejnou poznámkou odešel jiný doktor a místo na sále ho našli v kuřárně. Naštěstí pacient přežil, ale byla měl z prdele kliku. Doktora si museli nechat, protože neměli žádné lidi. Michael u toho ještě nebyl, ale varovali ho. Jestli to udělá, tak tentokrát poletí. Anděl měl radost, že nekouřil a jediné, co si dopřával, tak byla whiskey jednou za týden. Se sestrou v patách se vydal do pokoje 45. Potom co řekla, žádná závažnější zranění na ní nenašli, a proto jí dali rovnou na pokoj. Ulevilo se mu, protože nedovedl si představit, že bude vést operaci. Kdyby se nekoukali, možná by se to lusknutím dalo srovnat. Jenže ty nože kolem a oči, které sledovaly jeho pohyby....Otče, pomoc mi! Otevřel dveře od pokoje a když už měl tendenci pozdravit, promluvil by do prázdného pokoje. Kde byla Otče? Rozhlédl se kolem. "Sestro, je to tento pokoj?" Sestra přikývla a rozhlédla se. "Jdu jí hledat. Zavolejte všechny, co jsou volní a nemají co dělat." Na odpověď nečekal a vydal se hledat pacientku.

Tolik... všeho. Hluk, záchvěvy světel protínající tenkou kůži víček, vytrvale otravný, vtíravý pach dezinfekčních prostředků, nemluvě o protivném kapání nedotaženého kohoutky v přilehlé koupelně. Milion drobností a každá z nich se jako maličká jehlička zabodávala do její mysli soustředící se jen na jednu záležitost - poslaní. Její mise, oficiální pověření samotným Usirem, bohem říše mrtvých, jak se říkalo jednomu z princů pekel, jak mu přezdívali v dobách křesťanské víry, zatímco Amun-Rei? Ta znala jen starověký Egypt, jeho mytologii, kde hlídala brány do Podsvětí a propouštěla do nich duše hlídaje, aby žádná neunikla ven. Jenže i jednomu z Usirových vojáků se povedlo selhat a hellhound, obrovský démonský pes se nyní vydal na lov s předpokladem, že využije lidskou nádobu, aby mohla svůj úkol splnit. Vybrala si dobře - útlou dívku s hezkým úsměvem a laskavýma, zvídavýma očima, pohybem ladným a tak lehkým, jako by vzduchem pouze proplouvala, nechávaje se jím odnášet jako labutí pírko. Demosólistku bostonského baletního výboru však při cestě domů potkalo neštěstí, když osud zasáhl v neprospěch vícera aktérů - srážka dvou vozů mezi sebe vmetla i Georgii, onu blondýnku, která se pouze snažila přejít přes přechod, aby byla doma dříve a překvapila tak svou matku. Ošklivý náraz zapříčinil pád do kómatu a dle prvních poznatků nejspíš i otřes mozku. Sanitka všechny účastníky nehody odvezla do nejbližší nemocnice a esence stvoření pekel byla vtažena do neznámé situace - a hlavně i neznámého prostředí.

Svět měla tu čest naposledy vidět za dob faraonů a od té doby se mnohé změnilo. Lidé se změnili, jejich víra a způsoby, zvyky a tradice vzaly za své a zůstaly jen vzpomínky na dávné doby pohřbené v písku a prachu. Duše hellhounda se měla spojit s duší dívky uvržené do stavu bezvědomí, měla převzít její vzpomínky a adaptovat se do nového, zcela odlišného prostředí plného zvuků a barev pro ni neznámých. Jenže vše, co ji přivítalo, byla prázdnota. Obrovská černá díra plná... ničeho. Všechny vzpomínky rázem vymizely, všechno bylo přesně jinak než očekávala. Možná za to mohl onen poznatek, nebo právě uši rvoucí hluk, na který nebyla zvyklá, co ji probudilo do nemocničního pokoje. Otravné pípání přístroje sledujícího pravidelnost srdeční frekvence přestalo v momentě, kdy jím mrštila na druhou stranu místnosti, sledujíc jeho postupný rozpad na tisíc dílků. Během vteřiny vylezla z postele pohybem šelmy, vzápětí se chytaje za hlavu a následně za břicho. Nově získané tělo se ještě plně nezregenerovalo a Rei pociťovala nevolnost deroucí se do krku. Vtíravá dezinfekce smrdící z každého rohu tomu taktéž nepřidávala a neadaptovaný hellhound učinil to jediné, co v danou chvíli dokázala - teleportovat se skrze stíny do jiné místnosti, tentokrát na nevyužívané schodiště pro zaměstnance, které vedlo na střechu. V první chvíli se jí akorát tak podlomila kolena slabostí, kdy se poprvé začala dávit, hledaje sebemenší oporu v chladivém kovu zábradlí, o které si nakonec opřela čelo. Nic nedávalo smysl a tomuto místu nerozuměla. Děsilo ji a budilo v ní tu šelmu neznající nic jiného než boj na život a na smrt - její život a smrt někoho jiného. Tak tomu vždy bylo a Rei nepochybovala, že ani tentokrát by neprohrála, ačkoliv se několik pochybností dostavilo. S pocitem hlubokého opovržení vůči všemu novému a neznámému se dostala až do posledního patra - problém byl ten, že neznala princip kliky. Namísto toho se ozvala rána, jak dveře vylétly z pantů, když do nich pěstí narazila, prorážejíc si cestu na čerstvý vzduch. Na střechu, odkud viděla naprosto vše - včetně dvojice zmatených ošetřovatelů, kteří tajně chodili kouřit právě sem a nyní se s jekotem rozutekli pryč.

Než odběhl hledat pacientku, rozhlédl se po pokoji. Monitor byl na cucky a Michael začal pochybovat o tom, že záchranáři přivezli obyčejnou ženu. Když odběhl hledat osobu hledat, začal přemýšlet, co by mohla být zač. Smrdělo to tu sírou, nemohl si tím pomoci. Že by démon? Ne, to se mu nezdálo úplné. Ale nějaká potvora z pekel to musela být. Celkem se bál o ostatní pacienty a o personál, který tu alespoň zůstal. Byli to obyčejní lidé. Ano, měl schopnosti, které by pomohli ostatním, kdy je žena napadla, ale jak to všechno bude vysvětlovat? "Vlastně jsem ten archanděl Michael celou dobu, co tady lidi umírali a já je mohl zachránit." To doopravdy řešit nechtěl a rozhodně se mu nechtělo změnit své stanoviště, když se zrovna hezky usídlil. Rozhodl se pro opatření, které by neskočily léčením všech lidí v budově a následném zmizením. Zachraňovat a pomáhat lidským způsobem znělo daleko lépe. Jak se to vůbec dělá? Otče, dej mi sílu. Často na svého otce nevolal, ale když už, byl to náročný den. Tohle spíše byl náročný večer, ale i tak šel ještě více do háje. Ti dva chlapi, které pravděpodobně v tu chvíli operovali by úplně stačili. Ale ne, nějaké stvoření se omylem připletlo a teď dělá menší povyk po celém pracovišti. Co by vůbec dělal, kdyby se tohle všechno nestalo? Nejspíš by teď někde pil kávu s kolegy a čekal, zda sanitka nepřijede z nějaké bouračky nebo mrtvičkou.
Když už byl v prostředku schodiště, uslyšel ránu, která se ozvala přes celou chodbu. Výkřik a následné rychlé kroky se k němu blížili a on čekal na správnou chvíli věnovat ránu. Jenže místo nepřítele na něj bafli dva zdravotní bratři, které Michael neviděl skoro celé odpoledne. Kde vůbec byli? Jakmile kolem něj proběhli a zařvali na něj "Nechoďte tam! Je tam nějaká šílená ženská! vycítil z nich cigarety. Takže místo kuřárny, která byla pro jistotu vedle hlavního vchodu, raději šli úplně nahoru, aby se vyhnuli práci. Tak alespoň je někdo odtamtud vystrnadil. K něčemu to alespoň bylo. Jak se to teď říká...? Karma? Zkráceně řečeno, Otec jim dal co proto a to bylo hlavní. Archandělovi bylo divné, proč vždy smrděli kouřem, když je nikdy v kuřárně neviděl. Ne, že by tam chodil. Těmto sajrajtům se vyhýbal. Alkohol a jiné návykové látky byly věci, které na lidstvu nenáviděl. Vždyť si ničí zdraví! Ví vůbec, jak vypadá srdce člověka, který kouří několik cigaret denně? On ho viděl, a i když se podílel na výrobě tohoto organismu, zrovna pěkný pohled to nebyl. Měl chuť o tom informovat otce, aby se dozvěděl, co ti mravenci zase vymysleli.
Otce a to všechno dal stranou. Teď šlo o něčí život. Anebo o zabití démona. Měl chuť ho poslat zpět svému milovanému bráškovi, aby si je laskavě hlídal. Už těch šmejdů měl plné zuby. Obtěžovat lidi v jejich nejslabších momentech. Že se nestydí. Michael to bral jako kudlu do zad, ale pak si uvědomil, že zrovna démonům kudla nikdy nevadila. Bojoval s drakem a ten měl alespoň nějakou úctu k archandělovi. Válčili spolu do posledních sil a čestně. Všechno se změnilo a démoni už žádnou čest v boji neměli. Měl chuť je rozšlápnout a svého bratra by nejraději poslal za jejich Matkou, aby už dal s tím vším pokoj. Jenže myšlenky, které se odehrávali v dívčině hlavě, nebyli rozhodně démona. Byla to staroegyptština? Počkat, Hellhound? Tady? Hodně dlouho neslyšel, že by se to jedno psisko dostalo na povrch zemský. Tenhle archanděl skoro zapomněl, že toho byli schopni. Bylo to poprvé, co se s ním oficiálně potkal. Budiž. Pokud si to otec přeje. Povzdechl si a lenošivým tempem se vydal ven. Ani nemusel otevírat dveře, děvče to udělalo za něj. Pobaveně se usmál. Už se ukázala příčina prvního hluku. Opřel se o stěnu, aby se k dívce moc nepřibližoval. Jeho intuice mu říkala, že tady tento exemplář se teprve vyskytl. Nevypadal zrovna na to, že by byla v pořádku. Nasvědčovalo by to i rozbitý monitor v pokoji, vykopnuté dveře. Byli agresivní, ale nechtěli na sebe dávat tak velikou pozornost. Chtěli přeci lapit duši, aby nevěděla, že si jdou pro ni, nebo se snad mýlil? "Ma yajlib lak, rasul aljahim?" (Copak tě přivádí, posel pekel?) zeptal se, když se opíral o stěnu a s pobaveným úsměvem sledoval, co bude dělat dál. Možná na té chvíli nebyla žádná sranda, ale on si dovedl vždy nějakou najít. Pokud nepočítal to, že může umřít nevinná duše, byla to zábava a on si to hodlal užít. Něco takového by se nahoře nestalo. Alespoň bude mít co povídat svým bratrům a sestrám.

Konečně možnost nadechnout se čistého vzduchu bez kousku té otravné, v nose svědící látky dráždící všechny její smysly. Neznala dezinfekci, nikdy se s ní nesetkala, avšak už teď věděla, že ji v lásce mít nikdy nebude - stejně jako si za svou dobu existence nezvykla na vůni kadidla, které kněží strkali kamkoliv se nachomýtli. Vzduch voněl stokrát lépe, ačkoliv i nyní přes to všechno vnímala náznaky smogu, doposud neznámé látky, co se uchytil ve vzduchu díky množství automobilů a jedné z průmyslových zón, kde v továrnách pracovali zaměstnanci od rána do pozdního večera. Podsvětí ji nikdy takto nepáchlo z jednoho prostého důvodu - neexistovaly v něm vůně. Sivý svět s odlesky zlata na znamení darů, které si lidé přinášeli ze svého lidského života, říše smrtelníků, aby mohli obdarovat svého soudce dříve než rozhodl, kam se která duše uchýlí. Znala jen to a nyní čelila neuvěřitelnému množství barev, vůní a zvukům, které se nesly z každého možného koutu. Zahnaná do kouta se neustále otáčela po směru, odkud se ozývaly nové a nové zvuky, hledaje jejich zdroj v tichém přání ho rozbít na co nejmenší počet kousků. Vítr profukující na střeše jí čechral dlouhé vlasy, nadnášeje lem nemocniční košile, až mnohdy odhaloval oblinu nezakrytých hýždí. Chůze se stala přirozenou součástí, jako by s tímto tělem byla spojená, žila s ním a dokázala pochopit princip kroků stejně jako schodů, po nichž se vyšplhala sem nahoru.

Co však nečekala? Hlas. Pobavený, líně znějící, ač se v něm odrážel jiskřivý zájem. V momentě, kdy jej zaslechla, otočila se na místě, hledaje pachatele, stojíc mu tváří v tvář. Pobavený muž stál chytře ve dveřích po větru, neměla sebemenší šanci zaznamenat jeho vůni, leda by se odvážila přiblížit, což by v tomto případě vyvolalo konfrontaci. Zelenkavé oči se přimhouří do nebezpečně vyzývavého pohledu, čelist zůstávala zatnutá v tichém zamyšlení. "'Ana last rasulana min aljahiimi. 'Ana alwasiu ealaa alealam alsifli." - "Nejsem posel pekel. Jsem strážce Podsvětí." - tak zněla její hrdá slova vyslovená pronikavým hrdelním hlasem s výrazným exotickým přízvukem. Každé slovo se neslo intenzivně a stejně honosně jako byl pohyb hlavou, jímž naznačovala jakousi vznešenost svého rodu. Nesmýšlela o sobě jakožto o něčem z pekel, tam nepatřila. Její existence se vázala k Podsvětím, ačkoliv to byla lež. A ona té lži, bohužel, věřila. "'Abhath ean ruh harabat min ealmi. 'Iidha kunt turid 'an tueiqani, sawf yawdhik," pronese rozhodným hlasem značícím žádné ústupky. "Hledám duši, která utekla z mého světa. Pokud mi hodláš stát v cestě, jsem rozhodnuta ti ublížit." Co věta, to malá výhrůžka, aby se měl na pozoru. Proč by také ne? Byla hellhound, lovec schopný nahánět kořist i několik let. A nepředpokládala, že by tenhle chlap mohl být považován za nějaký... inu, problém. To až po chvilce se zarazila, najednou nejistá a pochybovačná v dalších činech. "Jak to, že mi rozumíš? A já rozumím tobě?" pronesla ve své rodné řeči, starověké egyptštině, která už z povrchu zemského vymizela. Usiris ji ujistil, že to v dnešní době nebude mít lehké. Nepočítala, že to bude až takhle zapeklité.

V tu chvíli musel připomínat svého mladšího bratra. Vždy se bavil, i když mu šlo o krk. Michael byl ten serioznější z bratrů. V hlavě měl pouze cíl, který potřeboval splnit a to bylo všechno. Ostatní archandělé se spíše bavily, Gabriel a Lucifer převážně, a následně tu byl nejstarší anděl, který jen tiše pozoroval a kroutil hlavou. Nebyli vytvořeni pro pobavení. Měli ty lidi chránit. Jitřenka to nepochopila, chtěla něco víc a koukejte, kam jí to dostalo. Na hezké místo to zrovna nebylo. A ještě potom všem neposlechne a nezůstane na svém pracovišti. Jen proto, aby se bavil. Jak lidská léta plynula, začal chápat, proč se jeho mladší sourozenci tolik bavili. Přizná to někdy sám sobě nebo někomu jinému? V žádném případě. Lidé si ho představovali jako toho rozumnějšího, mocného. Přece si nemohl poškodit své jméno kvůli zábavě. Ale když šlo o stvoření, která netušila jeho identitu, byla to zcela jiná věc. Jako tato dívčina, která se tvářila, že na něj brzy skočí. Netvářila se moc nadšeně, ale to se dalo čekat. Měl by informovat ty dole, že školení svých poslů stojí za starou bačkoru. "Khataiy." (Moje chyba.) řekl s rukama nahoře, pro znamení "omluvy". Nejspíš se dotkl citlivého místa. Jak se zamýšlel, neměl rád, když mu říkali Ježíši. Posel pekel nebo strážce Podsvětí, pro ní to bylo stejné jako Michael nebo Ježíš. Otče, dej mi sílu... Musel uznat, že si strážce vybral pěkného mravence. Pochyboval, že děvče mělo takový přízvuk předtím vším. Mluvil přímo s tvořením, které se teprve před chvílemi usedlo ke kormidlu a ukazovalo svou sílu. "Mjrd 'iilqa' nazratin." (Jen hledej.) řekl s klidným, ale stále pobaveným úsměvem "Walakuna mjrd allabas. Albashar la yamshun hkdha." (Ale jen se pořádně obleč. Smrtelníci nechodí takto odhaleně.) Protože andělé nikdy nebyli zaměřeni na to, co bylo na povrchu, vzhled mu byl prakticky k ničemu. Nikdy by samozřejmě neřekl, že by někdo byl ošklivý. Dovedl podat kompliment a kdyby to nevyznělo v té chvíli podivně, klidně by té dívce řekl, že je roztomilá. Ale andělé se spíše zaměřovali na vnitřek. Netušil, jak to měli padlí, ale ti nahoře to tak obvykle měli. Doufal, že nebyl jediný. Otec je to tak alespoň učil. Stále na Hellhounda pobaveně koukal. Má jí to říci? Vsadil by se, že Usiris (nebo jak se vůbec jmenoval) svým sluhům neříkal nic o něm nebo o jeho sourozencích. Menší nápovědu bych jí dát mohl...Nebyla by to takový zábava. Světla, která je obklopovala a budovy kolem, na něj svítili. Dva obrovské stíny se za ním roztahovaly a Michael jen pokrčil rameny. "Taky nejsem zrovna normální smrtelník." poznamenal, jeho modro-zelené oči se zablýskly a odraz křídel zmizel. "Pokud ty jsi strážce Podsvětí, já jsem strážce tady těchto mravenců a Toho nahoře." Hned se v hlavě omlouval svému otci. Takhle ho nazývat...Ale jak jinak? Pochyboval, že toto kvítko zná Boha, kterého znal Michael. Pracovala pro jinou agenturu, v které konkurence nehraje roli. U nich to byl jeden dlouhý cyklus, stejně jako u nich nahoře. A i když si dělali na svém vlastním písečku to své, zdálo se, že chtějí krach toho druhého. Musel se nad tím usmát. Kdo by to řekl..."Koho to vlastně hledáš? Protože pokud vím, tady jsi na špatné adrese." řekl, teď trochu více seriozně. Určitě by vycítil potulující duši, která tu už dávno neměla být. Každopádně nechtěl, aby se tato kráska dostala do jiného do průšvihu a neublížila jeho kolegům a pacientům. Taky by jí mohla podat její oblečení, ale pochyboval, že někdo byl v prádelně v tu dobu. Nemyslel si, že běhání v nemocniční košili za duší, není extra pohodlné. Ale třeba jsou na to zvyklí, co zrovna ten ze shora mohl vědět.

Do této chvíle přimhouřené oči se zúžily ještě o něco více po chladně hravé pobídce "Jen hledej", jako by snad byla nějaký druh honáckého psa nahánějícího svou kořist. Že k tomu měla blíž než kdokoliv jiný, to si, alespoň prozatím, odmítala připustit s hlavou hrdě pozvednutou a bradou vzdorovitě vysunutou vpřed v tiché výzvě, ať si něco zkusí - tedy něco více než bylo obyčejné popichování a strefování se do její maličkosti. Její schránka sama o sobě působila honosně jako jedna z žen z její staré doby, kdy se k moci dostávaly i manželky faraonů. Snědá, do zlatava opálená pokožka by podporovala odlesky drahých šperků, skrytá pod dotekem lehkých, téměř průsvitných látek. Avšak móda se už značně změnila a to, co na sobě měla oblečeného, patrně nesplňovalo podmínky zdejších poměrů. Zelenkavé oči sklouzly k odhaleným, bosým nožkám, ze kterých bylo vidět prakticky vše - včetně toho, že si jejich majitelka dávala záležet na sportu. Samotná Amun-Rei cítila sílu skrývající se pod kůží, napínající každý sval. Mohla by vyskočit vysoko, přeskakovat jednotlivé budovy a ani by se u toho nijak zvlášť nenamáhala. Dobré tělo si vybrala, jen co je pravda. "Tak mi dej svoje," navrhne bez jediného zčervenání, vědomě tak dávaje najevo svou nadřazenost oproti němu. Pochybovala, že by byl něčím dvakrát výjimečným, jistě by si s ním dokázala poradit raz dva. Aby toho nebylo málo, přidrzle jeho směrem natáhla i ruku, aby jí oblečení vhodné do tohoto světa podal nebo ještě lépe? Složil k nohám, jak se na správného poddaného sluší a patří. "Nebo ho z tebe servu." Milé? Svůdné? Lákavé? Nejspíš nic z toho, pokud si uvědomoval, že by tento návrh neskončil vášnivým projevem fyzických tužeb ale spíš traumatem při vysvětlování kolegům, proč se po nemocniční budově prochází bez jediného svršku, o kalhotech nemluvě. A kdo ví, co by mu vůbec ponechala, že? Aby svá slova o něco víc zdůraznila, učinila krok k němu s viditelným natahováním se k dalšímu. Nebylo pochyb, že jí bude stačit učinit ještě dva tři, možná i jeden celý skok, aby se ocitla rovnou u něj a nejspíš s ním taktéž třískla o nejbližší zeď. "Nechceš si se mnou zahrávat. Mým pánem je samotný vládce Podsvětí, před jeho jménem se třese každá duše, nejen ty zatracené." A aby svým slovům dodala nádech pravého děsu? Zavrčela. Hluboce, hrdelně, odhalujíc zuby, zatímco v očích zahořel pekelný oheň. Váha se přenášela z jedné nohy na druhou, kolena pokrčená a těžiště položené hodně nízko, aby ustála případný útok. Ostatně lidé se chovali všelijak, když došlo na konečné zúčtování. Kdo ví, co by měla čekat od něj?

Pozornost však vzápětí ukradly dva mohutné stíny v podobě roztahujících se křídel. Tehdy se nedokázala ubránit zaváhání a panice rostoucí v očích. Nečekala nikoho jeho charakteru v tomto světě, do záležitostí vyšších bytostí se nikdy nepletla. Noha umístěná vpřed se začala pomalu posouvat nazpět, Rei se o to více krčila v zoufalé touze zůstat naživu. Dokázala přijmout trest s hlavou skloněnou, jenže ne každý bůh, jak je nazývala, neboť přesně tak se jí představovali a lidé je podobným stylem zobrazovali, se uchyloval k laskavějším gestům. Jiní by ji dokázali roztrhat. "Omlouvám se, pane, nevěděla jsem... Měla jsem to tušit." A než by stačil cokoliv podotknout, padla na jedno koleno, pravačku sevřenou v pěst přitisknutou na srdci v pozici oddaného bojovníka. Neznala anděly. Neznala démony. Pro ni všechny tyto rasy tvořily božstvo, jemuž měla sloužit. Slovo jejího pána, Usira, bylo nezvratné a pokud na čemkoliv záleželo, pak pouze na něm. Pokud se však jeho rozkazy neprotiřečily s požadavkem jiného boha, pak byla ochotna plnit i ty. Po otázce krátce zaváhala. Neznala lidský svět a netušila, koho přesně hledá. Ona duše už se mohla převtělit do jiného člověka, skrývat se. Jednalo se o poměrně vychytralého menšího démona, což však netušila. "Nevím, pane. Můj pán mě poslal hledat toho, kdo unikl z Podsvětí. Mám za úkol ho naleznout a přivést zpět domů. Nevím, koho mám hledat. Ale já ho poznám, nezklamu. Nesmím zklamat," připustí tiše a poprvé za její existenci ji zalila obava, zda svůj úkol zvládne. A když ne? Co poté? "Nevím, kde jsem. Vybrala jsem si tělo dívky, která byla dostatečně silná, aby mou existenci byla schopna unést, aniž by se jí něco stalo. Ale... není to takové, jaké to mělo být. Její mysl... je prázdná. Nic nezná. A tím pádem ani já." Ta prázdnota, ta černota... dusila ji. Neznalost, neschopnost se adaptovat. Co měla dělat?

Než však stačila cokoliv vymyslet, citlivý sluch zaznamenal jakýsi zvuk blížící se zpoza Michaelových zad. Než by stačil kdokoliv cokoliv zaregistrovat, Rei se ztratila ve stínech jen proto, aby se vynořila za ním, předloktím tlačící na krkavici dalšího z doktorů, kteří v nemocnici pracovali. "Hal turid 'an tuadhiyah?" Zareagovala ostrými slovy v rodné řeči, zatímco volnou rukou mu sevřela zápěstí ruky se zapalovačem tak silně, dokud ho neupustil. "Chtěl jsi mu ublížit?" - tak zněla její otázka. "Michaeli! Panebože, dělej něco! Nebo mě... udusí!" Doktor zmateně koktal, kašlaje v záchvatu bolesti, který se dostavoval velmi rychle. Lidé nebyli stvořeni pro boj s nadpřirozenými tvory.

Chvíli jen mrkal, jakoby špatně slyšel. To byla novinka, ale na druhou stranu, všechno bylo jednou poprvé. Dokonce i pro archanděla. Ale stále se dobře bavil. Dívka doopravdy nevěděla, kdo může být. To bylo v pořádku. Její pán byl jiný Bůh. Každý sloužil někomu jinému a to vůbec nevadilo. Neměl jí to za zlé. Co zrovna mohl on vědět o životu Hellhounda? On je nestvořil. Když se to mohlo dít, pravděpodobně bojoval s drakem. Ten šmejd mu dal zabrat. Netušil, kolik času uplynulo, ale málo to zrovna nebylo. Zasmál se. Archanděl se procházel po nemocnici nahý...Pokud by se o tom dozvěděl někdo nahoře, měl by domácí vězení na pěknou řádku století. Možná během těchto by tento lovec našel svůj cíl a už dávno by byl zase u svého pána a chránil Podsvětí. Michael by se mezitím vyhříval na výsostech a jen sledoval, co ti lidé zase provedli. Byl Gabriel nebo Rafael ještě nahoře? Nebo se rozhodli také kouknout na ten cirkus dole? Dlouho o nich neslyšel a o Luciferovi ještě déle. Podle Otce ho už nikdy nesměl spatřit, ale nejstarší anděl věděl, že to byla jen hromádka lží. "Pokud to svedeš, jen prosím. Posluž si." řekl a roztáhl ruce. Vždycky se mohl teleportovat domů a vzít si na sebe něco jiného. To si nechal pro sebe. Všechny jeho triky nepotřebovala vědět. Alespoň zatím ne. Třeba tahle jízda byla delší než si oba mysleli a Bůh se bude mezitím bavit. Doufám, že se bavíš. Protože já určitě. Možná trochu jí podlomil kolena kvůli zvykům. Tohle už nebyla doba, kdy žena mohla nosit jen spodní prádlo. Tady se zkrátka zahalovaly, jak nejlépe mohly. Pár výjimek už našel. Dokonce se s ním bavily. Nechtěl říci, že by nebyl potěšen, ale jak už bylo řečeno, on koukal na duše. Pár zajímavých našel, ale stále to nebylo ono. Hodně lidí už bylo ovlivněno hříchy a archandělovi se chtělo občas plakat, že nějakou duši už tam nahoře neuvidí a místo toho se bude vařit u bráchy doma. Nikdy tam nebyl, ale jen ta představa mu naháněla husí kůži. Nebál se, to byste ho hodně podceňovali. Spíše nepotřeboval, aby mu někdo sahal na duši a křídla. Víte jak dlouho trvá vyčisti hříchy z jeho křídel? Hodně dlouho, protože to musí dělat sám. Navíc jeho křídla obří. Na zastrašení nepřátel je to ideální, ale na čistění pěkně nepraktické. Nějak jí neodpověděl. Poslouchal a koukal, jak se duše Hellhounda dává napovrch.
Jeho křídla očividně zabrala. Protože byl rychlý žák, věděl, že v její době netušili o andělech nebo démonech. Měli jiné potvory a on to bral. Ona měla své bohy a brala ho jako jednoho z nich. Sice jí trochu vedl z cesty, ale nemusí se starat o svůj krk natolik, jako u těch ostatních. Doufal, že nikdo nepřijde. Měl situaci pod kontrolou a nepotřeboval vyrušování. Obecenstvo nebyla zapotřebí, oni dva stačili. "Stává se." řekl, když jeho křídla zmizela stejně rychle, jak se objevila "V tomto světě se skrývá více než si myslíš." poznamenal. Šokovala ho, když před ním poklekla. Modlení byla jedna věc, ale dívčina vypadala, že byla schopna za Michaela bojovat, kdyby jí řekl. Jako velitel ozbrojených sil (kdyby to měl dát do dnešní řeči) nebe, nejspíš by se i urazil, ale protože věděl o jejím stavu, nechal to plavat. Byl to voják, i předešlý majitel tohoto těla byl voják. Boj mu koloval všemi esencemi a proto nechtěl, aby riskoval život někoho jiného, když to může udělat sám. Ale přesto všechno, v tu chvíli se jemně začervenal. Stále ignoroval to, že její róba se trochu posunula a kůže byla vidět o něco více. Spíše se zaměřoval na to, aby jí dostal zpět na nohy. "Povstaň, strážce. Nejsem ten, před kterým bys měla klečet." řekl, teď zcela seriozní. Jak jí poslouchal, měl chuť jí pomoci. Cítil, že mluví pravdu a zrovna Hellhoundi nebyli rasou, kteří by o své misi měli lhát. Nebyli to démoni, kteří lhali bez jediného zaváhání, pokud se jim to zrovna hodilo. Zde věděl, že může být o něco v klidu. "Jsem si jist, že svého pána nezklameš." ujistil jí s menším úsměvem.
Než se stačil zeptat na její jméno nebo nabídnout svou pomoc, jeden z jeho kolegů si to kráčel rovnou k nim. Bože! Ach, Otče, omlouvám se! Nechci tě do toho tahat. Dokonce i jemu to občas vyklouzlo. Lidskost ho občas zaskočila a jen si přál, aby to otec neslyšel. Nechtěl jeho jméno brát nadarmo. Než dovedl protestovat, děvče zmizelo. Odlepil se od zdi a začal jí hledat. Musela se schovávat. Pokud věděl, teleportovat by nebylo zrovna příjemné a Hellhoundi to snad ani neuměli. Než se stačil pořádně zorientovat, dívčina držela chlapa pod krkem a dusila ho. "Rinjiriz." (Strážci.) řekl klidně děvčeti "'iinah sadiqi. 'iinah la yaerif allughat alty natahadath eanha." (Je to můj přítel. Nezná jazyk, kterým mluvíme.) Zůstal chladně klidný. Nechtěl více vyprovokovat Hellhounda nebo vystrašit jeho kolegu. "Sawf 'ursilah baeidana. Faqat daeah yadhhab." (Pošlu ho pryč. Jen ho pusť.) V hlavě se snažil vymyslet, co chlapíkovi nakonec řekne. Škoda, že neuměl mazat paměť. Akorát by se mu to hodilo.

Lékaři pomalu ale jistě docházel dech tlakem vynaloženým drobně vyhlížející dívkou v nepraktické nemocniční košili, která ji naštěstí ušetřila pochybovačných pohledů směrem k otevřeným zádům - díky všem bohům, že právě tito andělíčkové jim před malou chvilkou došli a nebylo nic jednoduššího, než dívku nacházející se v kómatu obléknout do něčeho normálního. Zelené oči pozorně prohlížely rudnoucí tvář, uši naslouchaly sípavému dechu, než tlak povolil a dívka o krok ustoupila, stále však evidentně připravena bránit nejen sebe ale i muže stojícího za jejími zády. "Chm," opáčí poměrně kysele v náznaku, co si asi tak o tomto chrchlajícím lékaři myslí, sledujíc jeho zoufalé pokusy vehnat do plic ztracený dech. "Zavolám na vás policii! Tohle je... ohrožování na životě! Za to vás zavřou! Oba!" Jak se totiž zdálo, Michaelův kolega se akorát utvrdil, že jednají ve společném zájmu. Navíc by to znamenalo zbavit se konkurence a uzmout tak přední místo v nemocnici, našlápnout si na primářské křeslo, což by s pediatrem za zády šlo těžko. Hulákající, stále lapající po dechu, se vytratil s kašlem po schodech dolů, odkud ho Rei pohledem vyprovázela. "Přátelíš se s lidmi?" Tuto otázku musela položit, neboť nechápala princip podivně křehkého přátelství mezi lidskými bytostmi, natož mezi naprosto odlišnými tvory. "Naučila jsem se, že jsou špatní. Sobečtí. Myslí jen na sebe, na nikom jiném jim nezáleží. Mají rádi bohatství a moc, rádi ostatním rozkazují a neradi se podřizují. Jak s někým takovým můžeš být... přítel?" Ještě chvíli sledovala prázdné schody, hovoříc do ticha, než se konečně otočila za Michaelem. "Jeho hlas...," na okamžik se zamyslí, vybavujíce si vše z jeho slovních útoků, aby po chvilce nakrčila nespokojeně čelo. "Jeho hlas nebyl přátelský. Útočil. Kdyby měl zbraň, zaútočil by," odtuší bez záchvěvu emoce ve tváři, poukazujíc na svou pravdu. Lidem skutečně nerozuměla, zažívala jejich přítomnost pouze ve chvílích, kdy překračovali pomyslnou hranici mezi světem a peklem. Kdy byli hodnoceni, zda jsou způsobilí navštívit zahrady bohů nebo budou trpět do konce svých mimo pozemských dnů.

"Potřebuju oblečení," poví po chvilce, očividně si stále stojíce za svým. Potřebovala nalézt uniklou duši, vypátrat ji a přivést nazpět než nadělá problémy v lidském světě. Oči stočila k pohledné tváři archanděla, jehož jméno ani neznala, načež se loudavým krokem vydala zpět na střechu, vyhlížeje přes její okraj. Ve své běžné podobě by byla schopna seskočit dolů a nezranit se, lidské tělo v jistém smyslu omezovalo, ačkoliv stále důvěřovala svým schopnostem. Stojíc při okraji střechy vyměřovala vzdálenost na jiné budovy, hledaje tu nejkratší možnou cestu, jak se pohybovat po neznámém městě.