Hospital

V bielom plášti pod ktorým má čierny kostýmček stojí pri recepčnom pulte, v rukách papiere k poslednému pacientovi, ktorý dnes prišiel na kontrolu a ďalšie vyšetrenia. Ona sama už vedela, že pacient skončí na jej oddelení, ale oficiality sú potrebné. Nemôže mu len tak, bez dôkazov povedať, Hej pane, máte rakovinu. Pozrie sa na sestričku, ktorá ťuká do telefónu. Nič jej nepovie, aj tak tu nikto nie je. Vyplní ešte zopár políčok v papieroch a dá to vedľa klávesnice pred sestričkou. Strčí ruky do vreciek na bielom plášti a pomaly sa vydá do ambulancie urgentného príjmu, aby si tam lapla na zadok a ćakala na nejakého pacienta. Dnes ju požiadali aby zaskočila za jedného lekára na urgente a ona súhlasila, no už teraz to začína ľutovať. S rukami vo vreckách plášťa pomaly kráča k ambulancii."

Annie si připravovala večeři, když se ošklivě pořezala na pravé ruce. Původně nechtěla vůbec nikam chodit, ale nebyla schopná si to sama ošetřit, takže s obvázanou rukou v domácím oblečení vystartovala do nemocnice, aby její ruka byla někým ošetřena, tak jak se to normálně dělá. Z doktorů naštěstí neměla strach, takže jí nedělalo problém vkročit do budovy, která zaváněla dezinfekcí, tento pach jí udeřil do nosu hned, když se ocitla u dveří nemocnice. Jakmile vešla dovnitř, rozhlížela se, komu by řekla o svém malém incidentu, pořádně nevědědla, jak to v nemocnici s úrazy chodí, zamířila proto ke stolku, který vypadal jako recepce, aby oznámila svůj úraz, přičemž si všimla, že její obvaz už prosakuje a tvoří se jí skvrna na triku. "Můžete mi prosím pomoci? Měla jsem doma nehodu a potřebovala bych ošetřit." řekla slečně za pultem.

Ambulancia urgentu našťastie nie je od recepcie ďaleko a tak zachytila ženský hlas. Pootočí sa aspoň tak, aby videla tým smerom aspoň kútikom oka. Prosím, nech nejde ku mne, nie ku mne, nie ku mne... modlí sa v duchu, pretože nechce nikoho ošetrovať na urgente. Dnešný vrieskaný chlapec s rozbitým kolenom a jeho precitlivená mamička jej stačila. Má však podivné tušenie a tak sa otočí úplne a pomaly sa vráti späť k recepcii. Zastaví sa na úrovni ženy a pozrie na ňu nezainteresovaným pohľadom. "Ku mne?" opýta sa sestričky a tá len prikývne, tentokrát ďatlujúc do počítača. Pozrie na ženu. Natiahne sa k jej ruke v obväze. "Smiem?" opýta sa, čakajúc na odpoveď, zvažujúc ako sa to tej úbohej mladej žene mohlo stať. V duchu zvažuje rozbité sklo a predstavuje si ako z ruky bude musieť vyťahovať drobné úlomky skla. Už len predstava na to ju bolí.

Sestřička od ní potřebovala základní informace jako je jméno, které jí Annie samozřejmě bez váhání předala a když žena za pultem psala něco do počítače, přistoupila blíž další žena, tentokrát doktorka, ke které podle všeho měla být stejně Annie poslána. "Ano, jistě." podá ženě svou ruku v obvaze a povzdechne si nad skvrnou na tričku, která půjde dolů jen velmi těžko, možná to tričko prostě vyhodí, určitě to bude menší práce než to čistit. "Jsem hrozně nešikovný člověk, jak to tak vypadá." zasmála se i přes tepající bolest v ruce, byla prostě malý usměvavý člověk, nikdy ne zamračená na dlouhou dobu, v duši momentálně však cítila těžkost a téměř si byla jistá, že dnešek nakonec nebude tak úsměvný jako si myslela a jako byly ostatní dny, kterými si procházela.

Chytí jej ruku a odtiahne ju od nej. Obväz je nasiaknutý jej krvou, ktorá je aj na jej tričku. Nepáči sa jej to a tak jej obväz rýchlo, no opatrne dá dole z ruky. Rezná rana, pomerne hlboká, stále krváca. Na chvíľku zauvažuje nad tým, prečo jej to neodviazala až v ambulancii, ale tú myšlienku hneď hodí za hlavu. Už je to aj tak jedno. "Bolí vás to?" Opýta sa jej takú hlúpu otázku. Držiac ju za ruku, jej naznačí aby ju nasledovala. Nebojte sa, bude to v poriadku. Len vám to zašijem a vydezinfikujem. Budete chcieť aj niečo proti bolesti alebo vydržíte? pýta sa jej jemným, upokojujúcim tónom. V duchu s mladou ženou súcití a premýšľa nad tým, aká je škoda, že mladá žena prišla práve v momente, kedy má službu ona. Akýsi kúsok nej samotnej ju nabáda, aby zraneniu troška pomohla zahojiť sa spolu so semienkom čohosi iného. Takú myšlienku však teraz zamieta. Už tak je jej ženy ľúto, že sa tak škaredo porezala a ešte k tomu narazila na ňu. Nestačí to pre zbabraný deň? Vstúpia do ambulancie urgentu.

Zamračila se na svou ránu, když jí doktorka odvázala obvaz. "No, bolí to hodně, skoro jako by mi ta ruka měla upadnout." cuknuly jí koutky úst směrem nahoru, i když by se smát opravdu neměla. Následovala ženu do ambulance, kde byla spousta lékařského vybavení, které Annie lehce vyděsilo, ale co se dá dělat, teď už svému osudu neuteče. "Já... No asi bude lepší, pokud mi dáte něco proti bolesti, nejsem si jistá, jestli by moje okolí sneslo neustálé stěžování si na bolest, která podle mého jen tak nepřejde." zasmála se a doufala, že dezinfekce nebude taková agresivní jakou si pamatovala z dětství a jakou používala její matka, když si odřela obě kolena, dezinfekce snad bolela dvakrát více než samotná odřenina. Ze šití také nebyla moc nadšená, ale co se dá dělat, když je tak hloupá a škube nožem proti svojí ruce, která to díky tomu také náležitě odnesla.

Pousmeje sa na mladú ženu. "Dobre. Keď vám to budem zašívať, dám vám lokálku, takže to nebudete ani cítiť." povzbudí ju a otvára jeden šuplík za druhým, hľadajúc šitie, umŕtvovák a niečo proti bolesti na potom zároveň. Nič nevie nájsť. Prečo som to ja len vzala, službu naviac, záskok a navyše tu. uvažuje, poočku kontrolujúc pacientku. "Ako sa vám to stalo?" opýta sa, stále hľadajúc vhodné nástroje. Zrazu nájde šitie, čo ju trošku uspokojí, ale nie veľmi. Bez toho umŕtvováka sa nepohne. "Ako sa cítite? Nie je vám na odpadnutie?" opýta sa zrazu a na tácku vedľa ženy si položí šitie, kontrolujúc ju pohľadom. Možno by to mala urobiť bez umŕtvováka. Predsalen, čím skôr tým lepšie.

Široce se na doktorku usmála. "Děkuji mnohokrát, to mi vytrhen skoro trn z paty, až vlastně na to, že to není pata a nemám žádný trn, ale řeznou ránu." ušklíbne se a pozoruje práci doktorky, přičemž se posadí, aby se nestala další nehoda ve formě omdlení. "Vařila jsem si večeři, chtěla jsem ukrojit plátek masa, ale nějak se mi nůž zasekl v mase a já jsem tím škubala proti svojí ruce, jak to dopadlo vidíte, ale plátek je ukrojený." pokrčila rameny, přičemž jí v její poraněné ruce zapulsovalo, takže s pohybem velmi rychle přestala. Podívala se na šití, které doktorka položila vedle ní a zamračila se na jehlu, která vypadala přinejmenším děsivě, takže se jí udělalo trochu nevolno. "Cítím se, jako bych ztratila hodně krve, ale nemyslím si, že bych vám tu měla omdlít, samozřejmě jen z mého amatérského pohledu." pousmála se a divila se, kde bere svůj humor, když má zranění, které by jí mělo spíše spustit slzy.

v duchu vzdáva hľadanie po umŕtvováku a namiesto toho berie len sprej s vodou. Bude si musieť vystačiť inak. Pacientka aj tak nespozná, rozdiel a dôležité je, že nič nebude cítiť, čo ani nebude. "Teraz to bude trochu štípať." upozorní ju a postrieka jej to, potom vezme tampóny s dezinfekciou a vydezinfikuje ranu. Popri týchto činnostiach sa sústredí na to, aby ovplyvnila celú ruku tak, aby tam pacientka necítila vôbec nič. Chvíľku počká a zatiaľ udržuje konverzáciu. "to je dôležité, že mäso sa podarilo ukrojiť. Jedlo je prednejšie ako voľajaká ruka." dopredu vie, že jej vtip sa nestretne s pochopením, ako to už býva. "dúfam, že vám bude večera chutiť, keď v nej bude aj časť z vás." dodáva a na chvíľku sa neubráni širokému úsmevu a uchechtnutiu. Chytí ihlu a niť. Vie, že už odkedy sa na jej ruku začala sústrediť, aby jej ju znecitlivela, ju žena necítila, ale musela sa tváriť, že umŕtvovák potrebuje chvíľu na zabratie. "Už by ste nemali nič cítiť." povie a začne zašívať. "Ten obraz na stene, čo na ňom vidíte?" opýta sa pri prvom zabodnutí ihly do ruky, aby upriamila jej pozornosť na obraz hneď oproti posteli na ktorú sa posadila. Bola to len lacná kópia obrazu the Kiss od Gustava Klimmta.