Burned asylum

Nechápal to. Toto mesto je skutočne zvláštne alebo len dokáže vycítiť kedy sa práve pohybuje vonku. Žije tu už nejaký čas a síce bol zvyknutý na to, že častejšie prší než kdekoľvek inde na svete. Či už to je geografickou polohou alebo tým, čo všetko sa v tomto meste deje, ale dôvod ho nezaujímal. Jeho zaujímala len jediná vec. Prečo musí začať pršať vždy keď vytiahnem päty z domu?! Táto myšlienka mu lietala hlavou už nejaký čas. Možno by mu to snáď vadilo menej keby mal namierené kamsi dovnútra budovy, ale on sa chcel len bezcieľne túlať okolím a dúfať, že pri tom narazí na niečo podobné ako predtým narazil na maják. Teraz ale nemal namierené k majáku. Dážď ho však prinútil zrýchliť krok a akonáhle pred sebou uvidel budovu, neváhal ani na chvíľku a pobral sa k nej. Vyzerala opustene, ale to mu bolo tak ukradnuté, pretože sa chcel hlavne skryť pred dažďom. Chvíľku bojoval s dverami, ktoré sa odmietali otvoriť, ale po chvíli povolili a dostal sa dnu. Aké nemilé bolo jeho prekvapenie, keď zistil, že v streche sú diery, cez ktoré dovnútra zateká. Bolo vidieť, že budova vyhorela, zrejme už dávno, mohol byť preto zrejme rád, že tam ešte vôbec nejaké pozostatky strechy boli. Zrejme to bol starý blázinec, už o ňom počul, ale nemal ešte príležitosť si ho prísť obzrieť. Kto by predsa nechcel ísť na miesto, kde údajne straší? Nemohol si čosi také nechať ujsť. Možno nakoniec ten dážď nebol taký zlý, pridával tomuto miestu ešte desivejšiu atmosféru.
Keďže nemal bundu ale len tričko a nohavice, bol premočený o to viac. Už tak trochu upnuté tričko sa mu teraz lepilo na telo a nepríjemne ho chladilo, rovnako tak nohavice. Voda z neho tiekla, v malých pramienkoch mu voda stekala po tvári z mokrých vlasov, rovnako ako mu tielka po odhalených rukách, keďže mal krátky rukáv. Na zemi po ňom ostávali mokré stopy jeho topánok. Ale to neriešil, zamieril hlbšie do budovy, pripravený na stretnutie s čímkoľvek, čo by tam na neho mohlo čakať. Ale počká on kým si to niečo nájde jeho?

Vypálený blázinec, jaké příhodné místo pro strávení chladného večera, zatímco se za rozbitými okny proháněla dešťová přeháňka slibující přinejmenším líbeznou bouřku plnou blesků? Temné, nehostinné místo plné přízraků z minulosti, které čekaly na toho, do koho budou moci zarýt ostré drápky stejně jako Abigail - potomek salemských čarodějnic. Podobné kouty ji, jak se dalo čekat, lákaly. Lidé se třásli hrůzou při vyprávění strašidelných povídaček o tomto místě, čemuž exotická kráska samozřejmě nevěřila. Každý duch se dal zahnat a jejich vraždící tendence byly tak akorát předmět spekulací v Hollywoodu, nikoliv v Shadow Hills, kde sice žilo na několik rozličných druhů obyvatel, na druhou stranu se tu duchů nikdo bát nemusel. Tedy... snad. Úsměv ozdobil rudou tmavě rudou rtěnkou namalované rty, lákavá představa - proč nevyděsit partu hlupáků, kteří sem míří za dobrodružstvím? Proč si nepohrát s jejich představivostí? Dětinské? Možná, ale co je komu do toho? Jí nic. Ostatně Abbie jen tak něco nezajímalo, pokud se to netýkalo módního vkusu a faktu, že se jí nějaký imbecil pokusí okrást o rodinné dědictví v podobě sešlého viktoriánského domu plného tajných místností a pavučinami zaprášených knih. Mohla by si z toho místa vytvořit muzeum a vydělávat na exkurzích, ačkoliv ani to ji nijak nelákalo. Snad jen kdyby tam přišel ten... co to vlastně bylo zač? Muž, mladý a smyslný. Hříšnost mu koukala z očí a sex z těla. Jak sladce zněla představa jejího sténání jemu u ucha, když by si ji tvrdě bral, protahujíc jí klín svým mužstvím po celé délce? Být nezkušená panna, pak by ji zalila horkost od hlavy až k patě, ale takhle? Ne. Tohle si zasloužilo tak akorát smutný povzdech a utrápený výraz v čokoládových očích. Tehdy je někdo vyrušil dříve než mohlo k něčemu dojít a Portoričanka využila svého práva být za dámu a opustit jeho dech beroucí blízkost o pár chvil časněji, než si zasloužili. Alespoň ho udržovala napjatého, což byl přesně ten efekt, po němž chladně zatoužila.

Myšlenky na záhadného cizince jménem Eric přerušil zvuk vrzajících dveří, který se nesl o pár místností dál. Jak se zdálo, opět nebyla sama, kdo si nalezl skryté místečko se střechou nad hlavou - jen v tomto ohledu poněkud děravější díky účinku ohně, jehož síla vypálila zdejší sanatorium do základů. Jedno křídlo lehlo popelem, zbytek budovy se postupně rozpadal. Brunetka se rychle rozhlédla po možné zbrani na ochranu vlastního života - nic. Zatracené nic, což jí nenabízelo žádnou jinou možnost než si jednu vytvořit z ledu. Chlad stoupal z dlaní, když se jí před očima tvarovala baseballová pálka hodná úderu. O ten se možná zaslouží ten, kdo se ji pokusí přepadnout, protože co jiného na podobném místě dělat? Tiše se přikrádala k jednomu z vchodů, stoupaje si na špičky, aby nebyly k zaslechnutí její podpatky, bez nichž nedala ani ránu. Elegantní šaty tentokrát nekopírovaly celou siluetu, pouze vršek, zatímco sukně volně splývala kolem boků a stehen. Ostatně letní outfit dokázal působit svůdně tak jako tak. A v bílém? V tom ještě víc připomínala ducha sídlícího uprostřed pustin tvořených z kamenných zdí. Dech se krátil, v duchu odpočítávala vteřiny než máchla tam, kde tušila útočníka.

Nečakal, že by na takomto mieste mohol niekto byť. Nečakal ani duchov či snáď zombie. Neveril tomu, že by tu niečo také mohlo byť, ale bolo by ho to prekvapilo menej než to, že by tu natrafil na niekoho, kto je ešte živý. Bola by to príliš veľká náhoda aby tu bol aj niekto ďalší. Situácia, ktorú zažil v majáku sa mu páčila, až na ten koniec, do poslednej chvíle dúfal, že si užije, než ich ktosi vyrušil a jeho drahá holubička mu ušla. Ak ju stretne opäť, rozhodne ju len tak ľahko ujsť nenechá aj keby to malo byť uprostred námestia plného ľudí. Prehodí si ju cez plece, odvlečie niekam, kde budú sami a tam jej ukáže, že za svoju drzosť bude potrestaná. A ako inak než tvrdým sexom? Chcel ju počuť kričať, chcel aby ho prosila. A to stoj čo stoj dosiahne!
Prestal na ňu myslieť v momente, ako ucítil niečiu prítomnosť. Bolo mu jasné, že je to niekto živý, nemal moc času sa snažiť zistiť kto by to mohol byť, len sa rýchlo pritlačil ku stene a zamračil sa na dvere vedľa neho. Niekto tam bol, snažil sa byť potichu a to neveštilo nič dobré, preto sa radšej rozhodol pre overenie situácie vlastným spôsobom a pri tom sa nevystaviac riziku. Vedľa seba vytvoril seba samého. Neraz využil metódu haluciácie na takéto účely. Jeho klonu sa ublížiť môže, ale on pri tom ostane chránený. A teraz jeho identické a neskutočné dvojča vykročilo priamo pred dvere a dobre urobil, že sa rozhodol pre tento spôsob. Rana priamo do rozkroku kusom ľadu, ktorý pripomínal tvarom baseballovú pálku ho zabolela aj keď sa na to len pozeral. Nemal však čas súcitiť so sebou samým a rukou hneď chňapol po zbrani, ktorú strhol k sebe aj s útočníkom. Jeho klon sa medzitým už dávno rozplynul a on ostal stáť vo dverách spolu s istou ženou, ktorej stihol chytiť zápästia rúk. "Ale pozrime sa. Takže predsa len to má aj pazúriky." Uškrnul sa pobavene. Kedy sa na neho stihlo usmiať šťastie, že z toho počtu obyvateľov mesta tu natrafil práve na ňu? Možno mu daždivé počasie prináša šťastie, alebo sa ona len rada túla desivými miestami počas búrky. A kto vie, možno je toto jej domov... Blbosť. "Tak veľmi som vám chýbal, že ste sa ma rozhodla vyhľadať ja na takomto mieste?" Nemohol si odpustiť uštipačnú otázku, stále ju ale odmietal pustiť. Veď čo ak by sa ešte o niečo pokúsila? Nevedel koľko takýchto pálok ešte má, ale rozhodne nemal chuť schytať takú ranu aj naozaj.

Svou oběť si neprohlížela, pálka zamířila v momentě, kdy se postava zjevila mezi dveřmi a Abigail se ohnala tou největší ukázkou síly, kterou byla schopna sesmolit. Ranou mířila dobře, jen dotyčný jaksi... zmizel. "Co?" Z úst neslušně vylétlo slovo nepochopení, čokoládové oči pátraly ve špatně osvětleném prostoru po tělu kroutícím se na zemi v bolestech. Jenže nikdo se jí u nohou neválel - namísto toho byla znenadání chňapnuta za zápěstí a přitažena do náručí někoho až příliš živého a očividně nezraněného. "Okamžitě mě pusťte!" Ostře zasyčená slova se pokoušela vyhrožovat neznámému útočníkovi, neboť to Abbie se rázem proměnila v oběť. To až hlas nesoucí se příliš blízko, příliš... důvěrně, ji přinutil zvednout zrak a upřít pohled na muže, o němž ještě před krátkou chvilečkou snila jako nějaká hlavní hrdinka z červené knihovny. Růž vklouzla do tváří, zatímco se brunetka pokoušela vymanit ze sevření, které ji tu a tam zabolelo. "A taky podpatky, takže mě koukejte pustit, než si zkusíte jejich ostrost na vlastní kůži," připomene mu opěvovanou taktiku všech žen, kterým záleželo na životě a byly ochotny si nechat zlomit podpatek jenom kvůli dalším hloupým dnům v jejich promarněném životě. Nehodlala se dát zadarmo - a už vůbec ne někomu, kdo očividně nebyl člověk. Nebo bláznila? Dozajista ho udeřila, muselo to tak být. Tak jak to, že tu stál očividně nezraněn? "Chcete mi snad naznačit, že nejste ten gentleman, za kterého jste se vydával nahoře v majáku? Jaká ukázka mužské populace v přirozeném prostředí," zahořkle okomentuje jeho taktiku držet si ji ve své blízkosti bez toho, aby ji třeba políbil nebo se ji zmocnil jako ve snech.

"Já? To spíš vy se mě snažíte sledovat. Jak jinak si vysvětlit, že jste to pokaždé vy, kdo se mi objeví za zády, hm?" Otázku mu vrátila stejným principem, drze mu pohlížejíc do očí. Nebála se ho - alespoň ne tak, jak se hloupoučká oběť má bát masového vraha. Namísto toho se ho rozhodla zastrašit sama. "Neměl byste se mě takhle dotýkat. Nikdy nevíte, kdy se... co já vím... spálíte?" Sladký úsměv na rtech vystřídala pohrdavá maska, štíhlé prsty zlehka přejely po hřbetu jeho ruky. Cryokineze jí na okamžik zbarvila oči do modra než se mu pokusila zanechat menší ledovou pokrývku na kůži.

Takže okamžite. No to určite, aby mu opäť ušla? Rozhodne nie. Nepustí ju ani keby mu mala hneď strecha na hlavu padnúť. Teraz mu tak ľahko neujde. Nevedel čím si to zaslúžil, že na ňu opäť natrafil a dokonca na ďalšom opustenom mieste - ak teda neráta nejaké tie prízraky, pavúky a rôzne iné chrobáky. A podľa červene jej líc usudzoval, že zrejme ani ona tak celkom nechce aby ju pustil. Možno si to len nahováral a bolo to inak, ale jeho ego nepripúšťalo inú možnosť lež práve túto. "Ani sama neveríte tomu, že chcete aby som vás pustil." Samoľúbo sa uškrnul a miesto toho aby jej želanie alebo možno skôr rozkaz splnil, pritiahol si ju k sebe ešte bližšie a to aj napriek hrozbe útoku opätkom. Neraz bol svedkom či dokonca priamou obeťou takéhoto útoku a ani v jednom prípade to nebolo príjemné, avšak takéto pošťuchovanie sa mu páčilo. Bol si vedomí toho, že by niečoho takého schopná bola, ale predsa nebol jej poslušným psom aby ju počúval na slovo. "Ak sú aspoň spolovice také ostré ako váš jazyk, určite by to bolo bolestivé." Jemu ale na rozum prichádzali iné veci, ktoré by s tým jazykom ešte mohla urobiť. A to by sa predsa mohlo páčiť im obom oveľa viac než toto. Aj keď aj teraz sa dobre bavil. Bez štipľavých poznámok by to predsa nebola sranda, mal rád ženy, s ktorými sa dalo aj porozprávať, bola s nimi sranda aj mimo postele a to si vždy na žene cenil. Málokedy natrafil na takú, ktorá by ho zaujala, ale táto jedna bola špeciálna. Možno práve preto, že už dlhší čas na takú nenarazil a teraz sa mu zdalo, že táto je snáď výnimočná a pri tom mohla byť úplne priemerná. Ale niečo na jej vystupovaní ho neskutočne zaujalo. Možno to, že si myslela ako ho môže ovládať a že to ona tu má navrch. Ach, ako rád jej ukáže kto je tu vlastne pánom.
"Nikdy som o sebe netvrdil, že som gentleman. Ak si to mne myslíte, rozhodne mi to lichotí, ale rád by som vás vyviedol z omylu. Od gentlemana mám ďaleko, avšak, to neznamená, že sa neviem správať aj slušne. K tým, čo si to zaslúžia. A vy ste sa ma predsa ešte pred chvíľou snažila zložiť baseballovou pálkou z ľadu, snáď je teda pochopiteľné, že sa vám nehádžem k nohám." Úprimnosť nadovšetko, dokonca aj jeho veľavravný pohľad jej musel dať dostatočne najavo, že to myslí vážne a nerobí si z nej srandu. Ako by aj mohol? Zaútočila na jeho rozkrok, to jej len tak nedaruje. Ako by sa tu potom predsa zabavili keby zasiahla skutočne jeho a nie len ilúziu?
Zvažujúc jej slová začal premýšľať kde má vlastne chrbát, keďže sa teraz neobjavil za jej chrbtom, ale nemal v pláne ju na tento detail upozorňovať, skôr obhájiť sa. "To by som netvrdil. I keď pohľad na váš pôvabný chrbát ma nenecháva chladným, oveľa radšej sa pozerám na vašu rozkošnú tváričku. Ale aj napriek tomu, dnešné stretnutie je opäť len dielom náhody ak teda vylúčime možnosť, že ste sledovala vy mňa. A to znamená, že zrejme máme obaja záľubu v temných opustených miestach. Nie je to úžasné?" Pousmial sa a sklonil hlavu k tej jej, pri čom sa jej lepšie pozrel do očí. "A netvrďte mi, že sa mojej prítomnosti ani trochu netešíte. Určite som lepší spoločník než nejaký grobian, ktorý by sa vás mohol pokúsiť zabiť, okradnúť alebo vás znásilniť. Prípadne všetko dohromady." Dával jej šancu ešte prehodnotiť svoju mienku o jeho prítomnosti, on je rád, že ju vidí a snažil sa dať jej to aj patrične najavo. Snáď by sa aj ona mohla pokúsiť prejaviť trochu tej radosti. A ak nie, rád jej dopomôže k tomu, aby videla aj nejaké benefity, ktoré jej môže jeho spoločnosť priniesť.
Hľadel do jej očí, ktoré zmenili farbu. Aj predtým boli krásne, ale teraz sa mu na chvíľku zastavil dych než pocítil nepríjemné mrazenie na pokožke ruky. Jeho obočie sa stiahlo viac k sebe miesto toho aby jej ruku pustil jej ju zovrel ešte silnejšie. Krv v jeho ruke sa začala variť a tak mu dlaň naberala na teplote. Nechcel ju však popáliť, len jej dať najavo, že aj on sa vie brániť. "To by som vám neradil, mohla by ste si ublížiť, drahá. A i keď farba vašich očí je krásna, oveľa viac preferujem tú pôvodnú." Znovu sa usmial a uvoľnil svaly na stiahnutom obočí. Znel dosť presvedčivo? Zovretie ruky opäť povolil, ale nepustil ju. Taktiež sa nepokúsil trochu zmierniť teplotu svojej ruky, len v prípade, že by sa opäť pokúsila ho schladiť. Bolo to také úžasné, že boli tak krásne rozdielni! Oheň a ľad, ach, už dávno nezažil takýto výrazný kontrast. Cítil z nej ale aj čosi iné, určite by ho dokázala popáliť, ľad predsa dokáže aj to. A na nej sa popáli veľmi rád, pokojne aj viackrát.