Shadow Hills RPG
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Library

3 posters

Strana 3 z 3 Previous  1, 2, 3

Goto down

Library - Stránka 3 Empty Re: Library

Příspěvek pro Minna Lou Merryweather Mon Jan 07, 2019 8:30 pm

I smrt je volba... Nevěřila tomu, těm slovům obalených v optimistickém pohledu na svět. Chladný racionalismus nutil myšlenky upínat se k temným představám, dost temných i na někoho jako Minna. Sytě hnědé oči sledovaly vločky prohánějící se za skly blízkých oken, svádivé poletování, vábení k hrátkám ve sněhu. Neznala potřebu vyběhnout z tepla domova do ledového království táhnoucím se za obzory, okusit chuť sněhové vločky nebo stavět sněhuláky. Dětské hrátky jí minuly velkým obloukem a i Minna usuzovala, že je příliš dospělá na podobné vylomeniny. "Racionálně možná. Lidský... Morální faktor," opraví se s drobným zaváháním, jak jí tato slova zněla cize, nepříjemně na rtech. Nikdy nepoužívala spojení lidský faktor nebo morální etiketa, to ji naučil až dědeček. "... Myslím si, že nikdo slabý nemůže mít vlastní vůli, svobodnou vůli, protože je nucen se podřizovat ostatním, aby mohl existovat. Chce-li žít, nezbývá mu nic jiného, když je druhou možností smrt." Takovouto volbu neuznávala jako svobodnou vůli a novinář ji o tom nedokázal přesvědčit. "Když jsi... jiný, také o rozhodování přijdeš. Všichni budou rozhodovat za tebe. Nemůžeš nic... jen se podřídit." "Nebo zemřít. Já nechci zemřít." Možná s životem válčila a nedokázala udržovat obě strany vyrovnané, když jí prohra drtila ramena, ale předčasné smrti neholdovala. Thomas by si to nepřál, chtěl by, aby pokračovala po rozmanitých stezkách života vstříc novým objevům a poznáním. Znala princip smrti a sotva si mohla namlouvat, že existuje něco jako život poté. Věděla, že až se jí zastaví srdce, mozek ustane v činnosti a veškeré impulzy se přeruší, tak člověk zemře. Ne tak, že ho opustí duše sídlící v srdci. A proč právě v srdci? Proč ne v žaludku? V plicích? V mozku? Nebo v ledvinách? Proč je vše spojováno se srdcem? Tolik otázek a tak málo odpovědí. "Nikdo nechápe... Nikdo nikdy nechápe..."

"Nikdy jsem nepochopila, proč to všichni říkají. Je mi to líto... Není to upřímné," podotkne podobně tiše jako novinář ve snaze nenarušit líbeznou atmosféru otáčejících se stránek odněkud ze čtenářského koutku v rohu. "Neznal jsi ho. Nemůžeš vyjadřovat lítost vůči někomu, koho jsi nepoznal. Není to... logické." To malé usnesení na závěr vykouzlilo, k překvapení, drobný úsměv na rtech ze spokojenosti nad užitím slov, jimiž se tak rád oháněl proti ní. Minnino smýšlení bylo založeno na logickém uvažování, na prostých přímých gestech, jednoduchých informací postupně se rozvíjejících cestami, které jen tak někoho nenapadlo. Kdo by se také pozastavil nad tak běžnou frází vyjadřující jistý druh zármutku ze ztráty? Nejspíš jen ona - dívka s pihovatou tváří, karamelovými kukadly a prázdným, nic neříkajícím pohledem skrytým za záplavou rezavých kudrlinek. Thomase milovala, na prázdné místo po svém boku si však už za ta léta dokázala zvyknout a nenaplněný prostor nepotřebovala vycpat nikým dalším. Věděla, jak ztráta bolí a ačkoliv si byla jistá, že dědeček nebude na tomto světě pobývat příliš dlouho, od ostatních se distancovala přesně z toho prostého důvodu - další ztráta, která ji nakonec ponechá v tíživé samotě. Odstrčená od všech. "Je to zvláštní... Líbí se mi..." Kdo přesně? Novinář? Konverzace s ním? Sama sobě neodpovídala. Proč také? "Je zvláštní..." A právě tato slova, ta dvě slůvka jí vykreslila na rtech jemný úsměv, lehounký, téměř neznatelný, zahleděná z okna ven do světa pokrytého sněhem. Líbil se jí...

Teplota se vyrovnala a dívka zamračeně hledala páru vycházející z úst. Nic, pusto prázdno. Jako by se jednalo o pouhý přelud vyrobený v útrobách fantazií obalené mysli. "Zmizelo to..." Pára, zima, vše bylo pryč, což ji těšilo podobně jako mátlo. Zvláštní, tak strašně zvláštní. "Pěkná věc..." zopakuje po něm v podobě ozvěny. "Sám jsi řekl, že se lidé bojí neznámého. Když jsem jiná než oni... bojí se mě." "Hází kameny, ubližují, týrají. Nenávidí rozdíly, protože jim to nepřijde správné. Je to špatné. A tak se mnou zachází jako s tou špatnou..." Myšlenky se křížily jedna přes druhou, aniž by vnímala narůstající blízkost mezi nimi. Pohnul se jejím směrem, přibližoval se a Minna to ani nezaregistrovala. S pohledem upřeným do narůstající sněhové závěje promluvila po hodně dlouhé době. "Nikdy jsem otce před tebou nezmínila." Pozastavovala se nad tím? Sotva. Nepřišlo jí to zvláštní, nebála se ho. Možná za to mohl špatný odhad na lidi, přeci jen studovala jejich chování v běžných situacích, nikdy v žádném nevyhledávala stalkera zaujatého právě její osobou. Proč by? Nebyla zajímavá jako jiné dívky. Byla jen... odlišná. "Máš vše, co jsi hledal?" Teprve nyní k němu zvedla oči, těkaje jimi kdesi mezi jeho očima, rty a ramenem, nerozhodná kam pohlédnout. "Jestli ne, nebudu rušit. Nebudu rušit ani tak." A aniž by se jedinkrát pozastavila nad tím, proč mluvil o jejím otci, když ho zmiňovala pouze v myšlenkových pochodech, pomalu kráčela vstříc zbylým regálům, postupně poupravujíc jednotlivé tituly tak, aby se vrátily na původní místo.
Minna Lou Merryweather
Minna Lou Merryweather
Witch

Posts : 11
Join date : 16. 12. 18

Návrat nahoru Goto down

Library - Stránka 3 Empty Re: Library

Příspěvek pro Horace J. Lindbergh Mon Jan 07, 2019 9:16 pm

Horace to nerobil uvedomele. Čo sa deje zbadal, až keď to spravil. Keď sa mu chrbtica mierne ohla a medzi lopatkami vytvoril hrb, ako sa sklonil bližšie k zemi pod tiažou vyčerpania spojeného s touto debatou. Bola skvelá a neskutočne si ju užíval, ale čím dlhšie sa rozprávali, tým únavnejšie bolo hľadať nové a nové argumenty podporujúce jeho tvrdenia proti tým jej, hoci si bol veľmi dobre vedomý toho, že nemá šancu nejako jej zaoponovať, keď ona si tak pevne stála za svojím. A už sa mu to aj potvrdilo, lebo, ako si všimol, pomaly a isto sa začínal strácať vo svojich názoroch vypovedaných aj umlčaných a tým, čo jej skutočne aj povedal. Teraz totiž dievča začalo znovu šprtať do práva silnejšieho, hoci toto slovné spojenie nezaznelo. Nietzche sa zase potichu prihlásil o slovo. Ako v tomto mohol oponovať? Biologická determinácia mala silnejším umožniť právo vládnuť aj na úkor slabších, to vedel a súhlasil s tým, no bolo to proti slobodnej vôli, ktorú tak obhajoval! Lenže som spomínal aj to, že absolútna sloboda nie je, len voľby, obmedzenia... To mu stačilo, aby našiel vnútorný pokoj, nech už si vonkoncom protirečil alebo nie. Dámy a páni, to je pokrytectvo britskej aristokracie priamo v prenose! Ešteže si to Horace neuvedomil. Čo si ale všimol bolo, že nijak nezareagovala na jeho predchádzajúce slová - na tie o emócií a logike a jej reakciách nezodpovedajúcim jej slovám, čo znamenalo, že potichu uznala, že má pravdu! Pocítil hlboké zadosťučinenia, ale aj hrdosť na jej osobu, pretože napriek jej pohľadu na svet dokázala uznať, že by mohol mať pravdu. Ako inak sa to dalo vysvetliť, keď nijak ofenzívne nezareagovala? Jednoducho ten fakt prijala alebo aspoň ignorovala a to bolo dačo, na čom sa skutočne dalo stavať. „Síce sa ani zďaleka nevzdávam svojich predstáv o slobodnej vôli, na ktorú stále verím a veriť aj budem, no vaše argumenty ma nútia zamyslieť sa, či slobodná vôla nespôsobuje paradox, kedy ona sama neguje seba výsledkom toho je potlačenie seba samej." Vskutku, logický paradox, o ktorom by sa dalo debatovať do zbláznenia, ale on začínal mať pocit, že to už dlhšie nezvládne. Priveľa inteligentných vecí prichádzalo z oboch strán a v Shadow Hills si popravde už asi odvykol od tak vysokej intelektuálnej úrovne. Mohol však ale mať pravdu? Mohli široké možnosti slobodnej voľby spôsobiť, že tá voľba až tak slobodná nebola? Tým by teoreticky došli k záveru, že má pravdu on, no v podstate to nevylučuje pravdivosť jej tvrdení.
Chvíľku na ňu len hľadel, načo mal potom problém udržať si ten istý výraz a nevypúliť oči, keď zbadal jej úsmev, holt to bol prvýkrát, čo prejavila trochu...kladnejšie emócie. A, čo bolo dosť morbídne, pri veľmi skľučujúcich témach. Zvláštny človek, veru že hej! Nezabudol však odpovedať. „Ja ale neľutujem jeho. Nepoznal som ho a očividne už ani nespoznám. Ja ľutujem vás a vašu stratu, lebo viem, aké to je stratiť niekoho milovaného." Už len predniesť túto vetu spôsobovalo bolestivú ranu v srdci, úder nie toho dobrého druhu sentimentu a ľad medzi rebrami, až sa mi ťažko dýchalo. Netrvalo dlho a v hlave mal ďalšie myšlienky, tentokrát sa nedal zaskočiť a úspešne rozoznal, že nie sú jeho, hoci dačo podobné si on sám myslel už asi polovicu času, čo spolu strávili. Páčila sa mu - aspoň v tom zmysle, ako sa správala a reagovala, pre ten zápal, ktorý v sebe mala, hoci to sprvoti nevyzeralo na žiadny potenciál. Veľká škoda, že nato nemohol zareagovať! Nuž tak urobil to jediné, čo mohol: sám pre seba sa usmial.
„Netvrdím však, že strach oprávňuje ľudí ubližovať. To ani náhodou! A vám ublížiť tiež nemali, telesne a ani verbálne." Strach je prirodzená emócia, možno dokonca druhá najmocnejšia, akej boli ľudské zmysli schopné, a aj jedna z najdôležitejších, lebo chránila človeka prd nebezpečenstvom. Lenže nie vždy to bolo nebezpečenstvo skutočné a bolo nutné vedieť sa obrniť, objektívne ho zhodnotiť a podľa toho sa zachovať. Ako mohlo drobné ryšavé dievča niekoho ohroziť, to skutočne nemal tušenia. Tak prečo sa jej báť a ubližovať jej? Následne sa zamračil pri spomínaní otca a toho, že ho nespomínala. Bolo čudné o tom hovoriť, veď ju počul! „Ale áno, spomínali, pred chvíľou. Povedali ste: 'Otec si myslel, že som zlá, keď necítim smútok. Nazýval ma mrzákom a obludou...' no a tak ďalej, nie je nutné opakovať také veci. Bol som tam pri stoloch, počul som vás." Argumentoval ako mohol, no postupne sa do jeho vnútra zakrádala neistota, hrýzla mu vedomie a odhaľovala otázku, či je to skutočne tak. Naozaj to povedala? Určite. No použila pri tom jazyk a ústa alebo to len zaznelo v jeho hlave? Ach, dofrasa! Tu si uvedomil, že vlastne netuší. Vedel, že kopa vecí znela iba v jeho hlave, no nedokázal si presne vybaviť, ktoré to boli. Ako dlho sa týmto spôsobom bavili? Možno nie dlho, lebo to zachytila až teraz. A predsa...
Otočil sa za ňou a dvomi krokmi ju dohonil. Vedel, čo chce a knihy to neboli. „Ak mám byť úprimný, moja práca môže pár hodín počkať. Napadlo mi, či by ste mi nedovolili pozvať vás niekam na horúci čaj alebo dačo. Ste zaujímavá slečna a rád by som o vás a vašich...hm...názoroch vedel viac." Články na zaplnenie prázdneho miesta môže písať hoci aj o polnoci, koho to zaujíma? Jedine jeho a možno šéfredaktora. Koľkokrát bude mať ale príležitosť spoznávať také zvláštne individuá ako táto ryšavá dáma? Nie tak často. Preferencie boli jasné.
Horace J. Lindbergh
Horace J. Lindbergh
Sorcerer

Posts : 16
Join date : 16. 12. 18
Location : Shadow Hills

Návrat nahoru Goto down

Library - Stránka 3 Empty Re: Library

Příspěvek pro Minna Lou Merryweather Tue Jan 08, 2019 9:59 pm

Lítost... Prázdná slova by měla vyplnit díru způsobenou ničivou ztrátou bližního svého, žádná náplast však nedokázala zakrýt dutinu temnoty. Minna takto nikdy neuvažovala, brala život tak, jak byl - se začátkem v podobě narození, vlekoucí se existencí až k samotnému konci, kde si smrt brousí kosu. Její bratr zemřel, zda to tak mělo být či nikoliv, po tom nepátrala. Thomasovu smrt přijala až podivně chladně, v koutku mysli uzamkla vzpomínky na něj. Jeho jméno čas od času padlo do ticha, obvykle když se zrzka pokoušela něco vysvětlit nechápavým, přinášejíc ozvěny minulosti. Co by udělal Thomas? Jak by se zachoval? Co by řekl? Vždy ji dokázal překvapit, což se nestávalo často, vždyť se naučila vnímat jednotlivá gesta a postup lidského smýšlení, pro ni žádná novinka. "Před chvílí jsi řekl, že mě neznáš. Když někoho neznáš, jak ho můžeš litovat? Protiřečíš si, nedává to smysl." Nyní bylo na Minně, aby vnesla trochu světla do diskuze se spokojeně pozvednutým koutkem rtů ve vidině drobného vítězství. V tomto se nelišila od ostatních, také měla potřebu vítězit, a když to dokázala? Sladká, tuze sladká odměna. "Koho?" Nezdála se zaujatá položenou otázku, pronesla ji jen tak mimochodem, aniž by žádala o prominutí, zda se přeci jen nejedná o tajemství chráněné hradbami zbudovanými kolem srdce. Přímá za každých okolností, jinak by to ani nešlo. Kdo má čas se zdržovat obcházením? "Není třeba litovat. Lidé se rodí a umírají, patří to k přirozenému koloběhu. Smrt je spjatá se životem, každý musí zemřít. Někdo dříve, jiný později." Prakticky lhostejně pokrčila rameny nad vlastním přesvědčením. Nikdy nikoho neobviňovala z Thomasovy smrti - osud, boha, na kterého stále nevěřila a jeho mimořádnou existenci potlačovala arogantními logickými závěry, nebo nešťastnou náhodu. Stalo se a ona se s tím přirozeně smířila. "Ten den voněl po spálenině... Spálené gumě..." Silné myšlenky se projevovaly čím dál tím víc, nabíraly na intenzitě a dívka bojovala s vlastním vědomím, aby přestala na osudný den myslet. Zdálo se to těžké, tak těžké vidět ho padat do vzduchoprázdna, dokud se neozval ten příšerný tříštivý zvuk. Chlad zalil její tělo od hlavy až k patě, nechávaje nedobrovolně se otřást neznámým pocitem selhání. Zrady. Kdyby se natáhla... "Spadla bych s ním..."

Potřásla hlavou na znamení menšího nesouhlasu s novinářem a jeho vyjádřením, zda jí mělo být ublíženo či nikoliv. Dokázal by to snad někdo zastavit? Všechny ty tyrany, kteří si na ni dovolovali? Malé záškodníky čekající na svou kořist? Těžko. "Lidé ubližují každý den. Slovy, činy. Není právě toto rozdíl mezi námi a zvířaty? Ubližování. Z potěchy, z ignorace... Z hloupé nevědomosti?" Zvědavě položila otázku zahleděná do okna, za nímž se kupil sníh. Už teď ho muselo být dobrých deset čísel a pokud to půjde dál, bude se domů brodit po kolena ve sněhové závěji. Neměla ráda zimu, nerada se v ní toulala, na druhou stranu nikdy nedokázala odolat kráse sněhových vloček. Ať už se jednalo o úmysl či nikoliv, sama se začlenila mezi ostatní při popisu bolesti z činů a slov. Uměla ublížit svou upřímností, tvrdohlavostí a také tím, že v něčích očích stále existovala. Otec ji za to nenáviděl, nikdy si nedokázal nalézt cestu k neobvykle nadanému potomkovi. 'Geniální a přitom nechápavá' - tak ji obvykle nazýval. Aniž by hnula brvou, rty se rozpohybovaly v námitce. "To jsem ale nikdy neřekla nahlas. Myslela jsem si to, ale nikdy jsem nic z toho neřekla nahlas." "Musela jsem to slíbit dědečkovi." Pohledem zalétla směrem ke staré knihovnici podřimující v křesle, kterou jen tak něco nevyrušilo. Dokud zde měla Minnu, snažila se nabrat síly na malá, věčně živelná vnoučata. Pravda byla taková, že vztah mezi dědečkem a otcem dosti skřípal, jeden v druhém se zklamali. Na dědečkovo naléhání slíbila, že se o otcově nenávisti nebude zmiňovat před ostatními, stačilo, že zklamal jako otec, nepotřeboval, aby dosáhl podobného výsledku na stará kolena s vnučkou. Nepřirozené, že nechtěla rozebírat, kde přišel na podobná tvrzení, ačkoliv věděla, že ani slůvko jí neuniklo. Když mohla být zvláštní ona, proč ne on? "Jsi zvláštní, víš to?" Pronese do ticha s jemným úsměvem pohrávajícím na rtech. "Hezky zvláštní, ne špatně. Mile." Snažila se nalézt ta správná slova, a jak hledala dál, usmívala se čím dál tím víc.

Aniž by tak čekala na odpověď, začala se vzdalovat, jenže s ním? Nikdy ne na dlouho. Nikdy ne daleko. Volný krok znenadání zpomalil, až ustal docela, hnědé oči skončily zabodnuté v zemi. Hovořil skutečně k ní? Promlouval jejím směrem nebo oslovoval někoho jiného? A svět... se opět zpomalil. Dost na to, aby se Minna odvážila zvednout oči od podlahy a pořádně si prohlédnout muže po svém boku. Měl výrazné, zajímavé rysy. Možná by o něm netvrdila, že je pohledný díky ostře řezané čelisti, symetrie se však brala jako výrazné plus a tu ve tváři pochytil. A bezpochyby nebylo těžké si uvědomit, že má hezké, velmi hezké oči. Hluboké, tmavé. Dokonce by tvrdila, že by v nich pohrávaly veselé jiskřičky při vyřčené pochvale. Rty působily jako magnet, rusovláska však přemýšlela nad tím, zda se pozvedávají ve veselém úsměvu nebo sarkastickém, ačkoliv to brala jako prvek arogantního chování. "Pozvat někam na čaj... mě?" Ta myšlenka se zdála absurdní. Ji nikdo nikam nezval. "Nikdo... nikdy..." Ani se jí neodvážil žádný muž políbit. Jak v něm mohla vyvolat zájem? Čas se pozvolna dával zase do pohybu, vracel se do přirozeného toku - prve kolem novináře, dokud se nepřenesl přes všechny, ponoukaje jejich těla k činům. "Myslíte to jako vtip? Nerozumím vtipům." Nějak nevěděla, kdy si z ní ostatní utahovali, vše brala doslovně. A když váhala, raději podala otázku jako tomu bylo teď. "Mě ale nikdo neposlouchá. Jen dědeček." Ten s ní vedl zajímavé konverzace, ale občas neměl tu trpělivost zodpovídat její otázky. "Zvete... To mě zvete na schůzku?" Nejistota nyní už byla dalece patrnější, obzvlášť v pomalu rudnoucích tvářích, do nichž se vlévaly rozpaky z nového objevu. Falešné naděje? Patrně. Bylo to zvláštní, tak sladce zvláštní.
Minna Lou Merryweather
Minna Lou Merryweather
Witch

Posts : 11
Join date : 16. 12. 18

Návrat nahoru Goto down

Library - Stránka 3 Empty Re: Library

Příspěvek pro Horace J. Lindbergh Sat Feb 16, 2019 1:34 pm

„Ľutovať sa dajú aj ľudia, ktorých nepoznáme. Tá bolesť síce potom nie je tak silná ako voči tým, ktorých poznáme dobre a osobne, ale je prítomná stále. Aspoň v každom, kto nemyslí iba na seba a už sa stretol s takou situáciou," odvetil Horace trpezlivo, ale nepočítal s tým, že by to pochopila. V tomto svete, kde žil on a miliardy ďalších, si vytvorila svoj vlastný a tam mal hocikto cudzí zakázaný prístup, iba z času na čas odchýlila záves a dala niekomu uzrieť zaň do hĺbok vlastnej mysle. Ale to boli ojedinelé prípady a on sám ich pri nej zažil iba zopár - a väčšinou sa potom ozvali priamo v jeho hlave. Bolo teda pochopiteľné, pokiaľ si uvedomoval, že ona všetko berie svojským spôsobom a nenechá ho, aby jej skutočne niečo vysvetlil. Bolo to obdivuhodné, bolo to zaujímavé i zvláštne, no vedelo to byť aj pekne otravné. Tak sa ale zatiaľ necítil. „Bolo to už dávno," zamrmlal si skôr pre seba a pokrútil hlavou, aby vytlačil z hlavy všetky spomienky na blízkych, ktorých stratil počas svojho nenormálne dlhého života, „netreba o nich hovoriť." Nebolo to treba a ani nechcel. Rana to bola vždy čerstvá, nehojila sa a čas na ňu akoby nemal účinok. Jediné, čo ako-tak na ňu platilo, bolo nevšímať si ju. A to za žiadnych okolností. Uvedomoval si, že to jedného dňa muselo prísť. Rodičia zostarnú a odídu ako prví, niektorí súrodenci ich omnoho neskôr budú nasledovať a pokiaľ bude mať smolu, zomrie i jeho manželka a deti. Všetko sa to dalo očakávať. Kto mal však počítať s tým, že príde o úplne každého len preto, lebo nemôže zomrieť? Bol to Boží plán? Alebo diablova robota? Prečo práve on? Tak rád by zavrel oči a mal to za sebou... Ona ho však znovu prepadla svojou chladnokrvnou logikou postrádajúcou akýkoľvek druh emócií alebo keby bol hnusný, označil by to ako 'postrádanie normálneho ľudského citu'. Tak hnusný ale nebol. Nechal to však tak. Nemalo zmysel sa priečiť a ani si pripomínať dávne bolesti.
Keby to bolo tak prosté, život by bol ďaleko jednoduchší, pomyslel si smutne Horace o jej názore, ktorý bol teraz pravdivý, hoci len polovične. Z jeho uhla pohľadu mu totiž pár detailov chýbalo. A boli to podstatné detaily! „Existuje mnoho príčin a javov, vďaka ktorým sa môžeme odlišovať ako ľudia od zvieracích druhov. Dobré a, bohužiaľ, aj tie zlé. Ubližovanie sa zdá byť jedným z tých zlých javov." Nebolo to správne a nemalo by sa to robiť, lenže ľudia to mali  sebe ako nejaký gén. To šírenie zla. Bolo to podobné chorobe a tej sa zbaviť dalo len pomocou účinných liekov. Ako však vyliečiť duševnú chorobu? Dalo sa to? Pochyboval, hoci moderná medicína v dnešnej dobe dokázala veci, ktoré by sa za jeho detstva ešte pokladali za zázraky a fantastické reči hraničiace s vrcholným rúhaním sa. „Zvláštne," zamrmlal Horace zamyslene akoby uvažoval nad tým, ako je to možné. Odpoveď však tušil, „som si totiž dosť istý, že som vás počul hovoriť to nahlas. V takom prípade sú tu iba dve možnosti: buď ste to nahlas povedali a len ste si to neuvedomili, alebo som si to ja domyslel a moje podvedomie to interpretovalo ako váš hlas... Čo myslíte?" Samozrejme, bola tu ešte jedna - tretia - možnosť, ibaže tá sa nikdy nehovorila celkom nahlas, pretože nebola úplne...obyčajná. Dala sa vysvetliť len ťažko. Podobne ťažko ako nedávne výkyvy teploty z jeho neuvedomelého popudu. Dosť možno ona pod vnútorným nátlakom posielala nejaké myšlienky do jeho hlavy? Bolo to zvláštne, ale ak mal jeden a pol storočný život nejaké výhody, potom otváral oči a umožňoval človeku dôjsť k záveru, že možné sú aj veci, ktoré by možnými byť nemali. A preto ho to až tak neprekvapovalo, hoci z miery ho to vyviesť vedelo. „Milo zvláštny? Tomu celkom nerozumiem."
V hlave sa mu mihli nejaké vety, boli však tak rýchle, že by ich žiadny človek nedokázal vysloviť, no bol si istý, že patrili jej. No bol to len bleskurýchli impulz, ktorý mu zelektrizoval celé telo, až sa mu chlpy na ruk=ach postavili do pozoru. Trochu sa zachvel nad tak nepríjemným pocitom a horko-ťažko sa sústredil na jej myšlienky, slová, postoj...na všetko. „Ako Brit mám veľmi svojský humor, takže rozumiem, ak som vás zmiatol. Každopádne som svoje pozvanie myslel vážne. Veľmi rád by som si s vami sadol niekde pri šálke horúceho čaju..." Dal jej chvíľku, nech takú informáciu v pravom svetle absorbuje a nejak ju pochopí a až potom dodal: „Pokiaľ teda nemáte niečo proti." A bola pravda, že by bol nerád, keby už mala nejaký plán alebo by nebodaj len tak odmietla. Pri nej však Horace akosi nevedel, a tak mohol len dúfať.
Horace J. Lindbergh
Horace J. Lindbergh
Sorcerer

Posts : 16
Join date : 16. 12. 18
Location : Shadow Hills

Návrat nahoru Goto down

Library - Stránka 3 Empty Re: Library

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Strana 3 z 3 Previous  1, 2, 3

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru